Přidat názor k článku Jak jsme rodili s dulou

Je fakt, že mi článek připomněl jednoho bývalého milence, který mi celou dobu během sexu dával jednoznačné pokyny, co mám dělat, jak si přesně lehnout a co mám cítit... Vzalo to rychlý konec Myslím ale, že to autor myslel dobře a to že "rodily" mi přijde senza, že to už není jako dřív: zatímco žena sama někde mezi cizími lidmi rodí, mažel se opíjí v hospodě, aby mu pak všichni pogratulovali Každopádně za mě musím říci, že lituji, že jsem o dule neuvažovala, moc jsem to totiž neřešila do poslední chvíle byla v práci a stačilo mi ujištění doktora, že to bude v pohodě a že mě porodem provede a řekne mi co dělat. Výsledek: strach, prakticky stále bez personálu, mažel nejistý. Při komplikacích se s námi nikdo nebavil, dostala jsem "cosi" do žíly, na moje dotazy a požadavky nikdo nereagoval. Manžel ani já jsme nevěděli, co je ještě normální a co není. Nikdo nic nevysvětlil. Porod nepostupoval, císaře zavrhli, že to není potřeba, po 19 hod. stahů neotevřená, porod chemicky zastavený a čekání dalších 8 dní na další pokus! Všichny zůčastnění jsme se z toho vylízávali několik let. Já psychicky, dítě fyzicky. Manžel v šoku. Druhé už nemáme...Myslím, že s dulou by s námi minimálně jednali jinak.