Přidat názor k článku Příběh o odmítnutí amniocentézy s dobrým koncem

Děvčata,
musím se přidat k této diskuzi.

Můj první, desetiletý syn má LMD, ADHD. Mnoho problémů, běhání po psychologii, neurologii, eeg a tak dále. Prošli jsme vším, od agresivity, po jeho výroky, že jsme hnusní, zlí, nejhorší, po výroky typu, že chce být mrtvý...
Nebudu rozepisovat, jak moc je to těžké a složité a co taková výchova obnáší.
Ale JE ZDRAVÝ. Co to je ADHD, pouhé nic proti tělesnému či mentálnímu postižení.

S oběma syny jsem byla na odběru plodové vody. S prvním jsem dva měsíce čekala na výsledky, pološílená strachy. Na genetice mi rovnou řekli, ať se připravím na postižené dítě a ZDA JSEM JAKO SCHOPNÁ SE O NĚJ STARAT??? LASKAVĚ SI TO ROZMYSLETE, AŤ STIHNETE JÍT NA POTRAT!!

PO AMnio jsem měla šílené křeče dva dny, brečela jsem bolestí a myslela, že prostě potratím.
Po dvou měsících nekonečného šílenství a strachu jsem se dozvěděla, že muj syn je zcela zdravý.
Jak se asi vyvíjelo mé miminko, když jeho matka byla strachem bez sebe, v šíleném stresu, pominu-li mé okolí, od příbuzných po přátele, kteří do mě "hučeli", že je snad JASNÉ, že bych si ho nechala vzít!!!

Můj druhý syn měl šílené riziko Downova syndromu, poslali mě na Amnio okamžitě do druhé budovy. De facto mě k tomu přinutili a já jako ovce, šílená strachy, jsem šla a dělala, co mi říkali.
Nastalo deja vu, stejné, šílené křeče, které trvaly skoro dva dny.
Modlila jsem se (ač nevěřím v Boha), aby byl malý v pořádku.
Po milionech vyšetření se zjistilo, že můj druhorozený syn je zcela zdráv. A já zase žila měsíc v neskutečném stresu.

Můj překrásný syn, zcela zdravý, zemřel měsíc před porodem.

Nemohu vysvětlit, ani popsat, co to s člověkem udělá, protože, kdyz jsem ho chovala v naruci a libala jeho tvar, zemřela jsem společně s ním.

Dala bych cokoli, abych zemřela já a ne on.
Dala bych cokoli, aby byl můj syn postižený. Ale aby žil.
Dala bych cokoli za to, chovat ho v mé náruči a vozit ho třeba na vozíku, ale vidět jeho úsměv a cítit vůni jeho kůže.

Věřte mi, že už mě nikdy, nikdo k odběru plodovky nedonutí.
Skutečně byste nemohly mít doma postižené dítě?
DOkázaly byste nechat Vaše dítě dobrovolně zabít poté, co byste jedno pohřbily pod hromadu kamenů a chodily plakat na jeho hrob?
DOkázaly byste to s klidným svědomím udělat?

Pokud bych měla postižené dítě, opravdu by trpělo jiné či další sourozenci? Čím? ŽE by kolem sebe viděli handicap? Že by se museli zapojit? Že by si uvědomili o to víc hodnotu života? Že by se k lidem s postižením chovali "normálně"?

Když mé dítě skočí po hlavě do vody a zůstane do smrti postižený, také se ho nějakým způsobem zbavím? Protože by další děti trpěly??

NIKDY nemůžeme vědět, co přijde.
Člověk musí změnit svůj život, to ano.
Ale každý má právo na lásku.

MOžná nesouhlasíte, ale tohle je můj názor.

POkud by Vás zajímal celý muj příběh, podívejte se na nenarozenemiminko.cz.