Přidat názor k článku Hyperaktivní děti v běžné třídě

Můj nyní devítiletý syn (čtvrťák) má také diagnózu ADHD, mimo další problémy. Jako dnes si pamatuji první třídní schůzku v 1. třídě, kdy se na nás sesypala lavina stížností rodičů (přesně to, co zde bylo řečeno - divokost, snaha upozornit na sebe pošťuchováním ostatních; ale třeba také stížnosti dětí "on na mě divně kouká" - protože ano, náš syn má trochu "nenormální" výraz, byť má intelekt a vše ostatní v růměru až nadprůměru). A paní učitelka jim na to odpověděla - samozřejmě že se J. musí učit žít mezi ostatními; ale ostatní se také musí naučit žít s někým, kdo je "jiný". Což neznamená, že mu budou všechno tolerovat. A skutečně během pár měsíců dokázala to, že se děti sžily. Vysvětlila jim, že má J. problém, ale že má dobrou vůli se chovat slušně (což je tedy pravda, neubližuje ve zlém úmyslu, jen z divokosti a z toho, že nedomyslí následky) a ony mu mohou pomoct, aby se naučil to, co jim samotným jde samo od sebe. Když J. dnes začne s pošťuchováním, děti mu klidně řeknou "nedělej to", případně ho vyšoupnou o přestávce ze hry, upozorní ho, že je moc hlučný... a na druhé straně se syn právě díky tomu, že ho "vychovává" - v relativním klidu - celá třída, srovnal mnohem rychleji, než kdyby nad ním stála jako dráb jen učitelka a děti by se v okamžiku, kdy začne jančit, spokojily s žalováním.
Pravda je, že je to i o spolupráci - kdykoli byl nějaký větší problém (vysypaná aktovka atp.), tak jsem o tom okamžitě věděla, řešili jsme to doma i s rodiči postižené strany, hledali jsme, jak na něj a jak na ostatní děti. A pravda také je, že paní učitelka je poklad, o děti se stará fantasticky a dělá pro ně, co může.