Přidat názor k článku Separace dítěte od matky po porodu

Motýlice - já se snažím chápat názory ze všech stran a samosebou rozumím i tomu, že když má někdo doma poloviční školku, nemůže se většinou spokojeně hroutit u inkubátoru.
Ale o tom tento článek není.

Z článku vyplývá, jaký je šlendrián, že se všude měří jiným metrem, ačkoli už nežijeme v padesátých, šedesátých letech...
(mimochodem - nežiju v Praze, ale narodila jsem se tam a žila téměř do 30 let - praxi a zkušenosti mám tedy hlavně odtamtud, zkušenosti pozdější, z pohledu pacientů pak z různých měst a vsí...)

Nebudeme se bavit o klokánkování a bondingu - bonding považuju za přínosný, ale nikoli nezbytný, což je můj názor, klokánkováním zachraňují matky životy svých dětí v zemích, kde nemají možnost šoupnout je do inkubátoru, což je holý fakt...

Moje kamarádka je momentálně v nemocnici se dvěma novorozeňaty - nedonošenci, narozenými kolem 35tt.
Mají žloutenku, sondu kvůli příjmu potravy, cévky, kanyly...
Přesto se o ně jejich máma stará od samého začátku. Zkouší je kojit a pomalu to rozbíhají, chová je, pokud je utahaná, naopak ji sestřičky lehce pobízejí, aby se prckům věnovala, protože až je cca za 2-3 týdny pustí domů, musí být trochu zvyklá na frmol.

Stejně tak jsem viděla plačící mámu, kterou vyhodili z jiného špitálu 3 dny po porodu, že tam není místo a musí dojíždět přikládat několikrát denně (40km) - pokud s tím má problém, naučí dítě na Nutrilon.
Dítě mělo běžnou novorozeneckou žloutenku.

Můj příběh jsem psala.

Sousedi mých rodičů mají zdravého, chytrého chlapečka - porodní váha 700g, infekce, miliarda potíží, půlroční hospitalizace...
Máma ho mohla vidět od začátku denně, kdy se jí zamanulo, ale nemusela si nijak vymejšlet a dělat scény - zdravotníci ji sami pobízeli, aby se účastnila péče o dítě v krizi...samosebou dle možností.
V jiné nemocnici by kluka neviděla ani vteřinu třeba čtvrt roku.


A takových příběhů by se našlo...

Já proto souhlasím s mámama, jako je autorka - nežijeme už totiž v dobách, které nám velely bezvýhradně ctít a poslouchat bílé pláště.
Jistě, ve většině případů nejde o žádné idioty, ale každý pacient, i laik, by měl používat vlastní rozum a všímat si. Nejsou to altruističtí bohové, ale lidé omylní, někdy nedbalí.
Vím, o čem mluvím a už bych se jen opakovala.

Takže pokud mám trpět já nebo někdo můj blízký jen proto, že je to pro zdravotníky méně obtěžující a pohodlnější, nebo tam mají prostě zaběhnutý režim jako před 50 lety, půjde jaksi pokora stranou...

A poznámka z hlediska psychologie - ať je to jak chce, a ať si 100x říkáš, že dítě bez matky po porodu v inkubátoru přežije - ano, přežije, zdánlivě i bez úhony, ale na duši mu to nechá otisk, jehož rozměr a dopad nelze odhadnout...