Přidat názor k článku Waldorfská škola: Ano, ale...

Obdobný přístup mám v rodině. Docela mě to odradilo od křesťanů, resp. křesť. rodičů, ale to si mnoha křivdím. Nechat děti napospas,jakoby nevidět. Také mi přijde komické, že tito lidé, kteří se profilují jako "rodinní" takřka s dětmi netráví čas (strčené u babičky od nevidím do nevidím), pokud ano, tak ponechány v nezájmu. To se střídá s občasnými, až přehnanými medovými vstupy "najednou spolu pracujeme" takřka vždy před publikem. Děti mají pochopitelně všude problémy, pro mě jsou postrachem. Mé děti na mě visí, dotýkají se mě a to jsem pracující hydra (zle se na mě dívali, mí příbuzní). Přes svou práci s nimi trávím mnohem víc času než oni. Je mi divné, že děti zvlášť jejich třetí dítě nemá potřebu komunikovat, potřebu dotyku a je tak velmi vděčné, když na něj promluvím. Ale pro rodiče k závidění a věřím, že se dá jistě "vycvičit" dítě (ne každé), že mu stačí hrát si dvě hodiny na betonu s jedním kamínkem. Já si je rozmazlila )))) tak asi ze mě mluví závist ))) Je to fakt jiný svět a připomíná mi to, o čem jste psala