Přidat názor k článku Jak odzbrojit nepřítele

Spíš bych řekla, že každý z nás chodí na svět s jiným pohledem na svět a je na nás dospělých, abychom mu pomohli najít jeho cestu.
Starší syn byl od malička spíš anděl - to co Tadeášek by určitě neudělal, ale když mu někdo něco bral, nevěděl, co má dělat. Na mladšího bráchu skoro nežárlil, hezky se k němu choval. Cizím dětem nikdy neubližoval, jen si k nim dlouho neuměl najít cestu. Má hrozně mírnou a příjemnou povahu, snadno se s ním domluvím a obvykle poslechne bez odmlouvání.
Mladší má v sobě od malička spoustu energie, a to i negativní. Na cokoliv, co se mu děje, reaguje vztekle a prudce. Ze vzteku bouchá věcmi (což už se mi téměř podařilo ho odnaučit, ale několik hraček to odneslo). Vůči cizím dětem ale zlý není, ani bráchovi sám od sebe cíleně neubližuje a má ho rád. Prostě na něj kolikrát jen tak při hře skočí. Víc se prosazuje, což je samozřejmě z velké míry dáno tím, že je druhorozený. Překvapilo mě, když se projevy žárlivosti kolem cca 1 roku věku objevily u něj
Přitom jsem se k oběma chovala podobně. U staršího jsme výraz "zlobit" začali používat až někdy po jeho 2,5 letech věku, u mladšího to bylo mnohem dřív.
U mladšího jsem se přistihla, že ho někdy nálepkuju ("kakabus", "čert", "zlobidlo" apod.). Pochopitelně i "sluníčko" apod., když je v dobré náladě (holt některé z rodiny převzaté návyky se mi těžko překonávají; ale osobně si myslím, že dokonalost rodiče spočívá právě v jeho nedokonalosti - a to není jen z mé hlavy - navedla mě k tomu jak četba Prof. Matějčka, tak i jiné literatury).