Přidat názor k článku Sportovně založené děti mají spokojenější život

Já jsem zas téměř nesportovala jako dítě, tedy v tom smyslu, že jsem nic netrénovala (chtěla jsem jezdit na koni, ale to mi rodiče nedovolili; to , co mi nabízeli - volejbal, jsem zas nechtěla já - tedy nabízeli tím stylem "mohla bys třeba chodit někam na volejbal"; o spoustě sportů jsem ani nevěděla, že existují). Venku jsem se naběhala sice dost, ale dvojky z tělocviku mívala taky často. Fakt je, že plavání, jízdu na kole a lyžování (což všechno mě naučil táta) jsem považovala za naprosto samozřejmé asi tak jako naučit se chodit, takže mě později překvapovalo, když jsem potkávala lidi, kteří to neumí. Nicméně závodnímu sportu jsem propadla až v 19ti, kdy jsem objevila sportovní šerm. Vydržela jsem u něj téměř 10 let, výsledky nebyly, pravda, nijak oslnivé, ale rozhodně mám ještě teď, téměř ve 40ti letech, rozhodně lepší fyzičku než v 15ti. A mám chuť se ještě hýbat (i když teď běhám hlavně mezi prací a dětmi, často doslova...), nevěřím tomu, že bych se, jak tvrdí autor, nebyla schopná naučit nic nového. Předpokládám, že fyzická krize přijde až kolem 50ti (nebo třeba ne?)