Přidat názor k článku Když jsou děti dětmi

Článek vyznívá tak černobíle, až působí nevěrohodně. Samá klišé: generace rodičů v 70-tých letech přísná a autoritativní, dnešní české matky díky tomu buzerující, "západní" děti v jejich očích nevychované ...
Myslím, že tak jednoznačně to neplatí.

Já např. také jsem "husákovo dítě", ale nikdo mě v životě nebil, ani na mě nekřičel. Hranice jsem měla asi užší, než mají dnes moje děti, to je pravda, ale to prostě souviselo s celkovou tehdejší atmosférou ve společnosti, kdy určitá ušlápnutost a poslušnost byla všudypřítomná. Moji rodiče ovšem byli naprosto kultivovaní lidé a vychovávali nás, myslím, velmi rozumně - stejně jako byli oni vychováni jejich rodiči.

Zrovna tak nemohu říci, že všechny české maminky by byly uječené fúrie, co své děti v jednom kuse komandují, ačkoliv křik i bití u nás jsou zbytečně rozšířeným výchovným prostředkem, to uznávám. Spousta matek (a lidí vůbec) je ale k dětem velmi tolerantní i v Čechách.

A co se týče výchovy "na západě", pokud už máme nějak paušalizovat, nemyslím si, že nedává hranice, ale je spíš více respektující. Rodiče chtějí po dětech to samé, co po nich chceme my v Čechách - tedy slušnost, ohleduplnost, samostatnost ..., ale jednají s nimi jinak. Nekřičí, nebijí, nepeskují zbytečně, ale jednají více partnersky. V tom rozdíl opravdu vidím.
Nicméně, setkala jsem se s rodinami s malými dětmi z nejrůznějších koutů světa a většina dětí mi přišla tak nějak normální. Byly mezi nimi děti velmi živé a uvolněné, stejně jako děti průměrné i děti "vycepované" tak, že já, česká matka, jsem se nestačila divit.