Když jsou děti dětmi

Mám dva kluky, čerstvých šest a necelé dva roky. Jsou to zdravé děti s neutuchající energií. Alespoň tak by je lidé definovali tady. V Čechách to byl mnohdy kámen úrazu. Za to, že celé dny skotačí, chvíli neposedí a pusu nezavřou, byli titulováni jako nevychovaní, neposlušní a neukáznění. "To jsou ty západní děti", slýchala jsem často i ze strany svých rodičů. Ti si představují, že děti při návštěvě budou způsobně sedět u stolu a lehce konverzovat s dospělými. Když se jim pustí televize, budou u ní potichu sedět a budou vděční za to, že se mohou dívat. Moje děti ale televize nebaví, nedokáží dlouho jen tak pasivně sedět, potřebují nějakou činnost a pohyb, a když to nemají, zlobí, což je pochopitelné (pro mě).

Uvedu pár příkladů:

Když jsme byli venku na hřišti, s údivem jsem pozorovala některé maminky, jak své děti pořád napomínají a pletou se jim do hry. Zaprvé jsem si říkala, že je to baví, pořád děti nutit hrát si podle jejich představ, místo aby je nechaly být a chvíli si jen tak sedly na lavičku a relaxovaly, zadruhé mi bylo líto těch věčně napomínaných děti, které dělaly všechno špatně. "Pozor, nesyp ten písek mimo pískoviště, neházej ty kamínky na klouzačku, s tímhle si nehraj, to se nesmí, tohle se taky nedělá, a hlavně se, prosím tě, neumaž!" Přišlo mi, že čím víc je napomínají, tím víc jejich děti naschvál zlobí.

Když jsem byla na návštěvě u své kamarádky, její děti si mohly hrát pouze tak, aby se nejen neumazaly, ale hlavně, aby u toho neudělaly žádný binec.

Kamarádka na ně celý den ječela a za každou v mých očích kravínu je řezala jako koně. Že prý vyžaduje poslušnost a nesnáší rozcapené děti (ty moje). Moji kluci na to koukali jak u vytržení, takže jsme to tam brzy zabalili, protože k relaxačnímu odpolední to mělo hodně daleko. Já jim taky umím lupnout na zadek, ale je rozdíl mezi výchovným plácnutím a bitím.

Když jsme jeli autobusem na výlet do Prahy, kluci koukali na televizi a když můj 22ti měsíční syn uviděl na obrazovce lva, tak zavolal "hele, lev,

uuáááá!!!". Načež nejmenovaná slečna ze Student Agency se zvedla, došla k naším sedačkám a důrazně se mě zeptala, jestli může poprosit o klid. To už jsem po všech těch negativních zkušenostech nerozdýchala já, takže jsem se milé slečny zeptala, jestli mi může poradit, jak takhle malé dítě přinutím k tomu, aby bylo 60 minut naprosto zticha. Slečna také nevěděla, tak jsem se ještě zeptala, jestli náhodou u řidiče není izolepa, že bych mu tu pusu mohla třeba zalepit. Naštěstí už jsme byli skoro u cíle, protože kdykoliv některé z mých dětí nahlas promluvilo, otáčely se na nás zamračeně obličeje a vrtící hlavy spolucestujících. To nikdo z nich nikdy neměl děti? Nebo jsou ty moje opravdu tak nevychované? Přece je ale nemůžu trestat za to, že jsou dětmi a podle toho se tak chovají, že vzrušeně vykřiknou, když je něco zaujme a že mají tolik energie, kterou potřebují vybít.

Přišlo mi, že když zlobí české děti, jsou to hned "nevychovaní haranti". U nás by se řeklo, že děti dělají "nesprávná rozhodnutí". Co je pro ne lepší? Mít doma vojnu jako řemen, která nakonec docílí toho, že děti opravdu sedí jako pěny někde v koutku a v očích druhých jsou hodné a slušně vychované? Co ale z takového dítěte vyroste? Sebevědomý jedinec a nebo ustrašený neurotik, na kterého si všichni budou dovolovat?

Sama jsem "Husákovo dítě", které celou základní školu od učitelů slýchávalo, že rosteme pro kriminál, že jsme banda blbců a nikdy z nás nic nebude… Ani rodiče nikdy neplýtvali chválou, spíš vytýkali nedostatky, přikazovali a zakazovali a oháněli se sloganem, že škoda každé rány, která padne vedle. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby občas nechali brouka žít.

Můj starší syn nastoupil na září do české školy do první třídy. Kupodivu tam žádné problémy s chováním neměl, jak mu všichni prorokovali, naopak byl chválen, jak je šikovný a kreativní a domů nosil samé jedničky s hvězdičkou.

Každý z nás, ať chce nebo ne, do určitě míry napodobuje svoje rodiče a děti vychovává podobným způsobem jako vychovávali oni nás. Kamarádčina máma byla používaná jako výhrůžka: "Jestli budeš zlobit, pojedeš k tetě do Prahy, ta už tě srovná". Bohužel i kamarádka se dnes chová ke svým dětem stejně agresivně jako se její máma chovala k ní. Moje máma vždycky spíš jen vyhrožovala, ale my s bráchou dobře věděli, že výhrůžky nikdy nedodrží, takže jsme vesele zlobili dál. Světě div se, vyrostli z nás naprosto normální lidé s čistým trestním rejstříkem!

Snažím se, aby mě děti měly především šťastné dětství. Uznávám, že jsou určité hranice, kdy jejich chování ještě toleruji a kdy už ne. Tím, že je za to fyzicky trestám jen výjimečně, z nich ale určitě neudělám kriminálníky. Vojna jako řemen u jiných zase nezaručí, že z dětí vyrostou vzorní lidé. Co kdybychom dětem dali více prostoru a naučili se být shovívavější? Mnoha českým lidem chybí tolik potřebná tolerance. Všichni si stěžují, že jsou ty děti čím dál horší. Či je to ale vína?

Zajímalo by mě, jak to vidí ostatní české maminky. Také vám pořád všichni předhazují, jak jsou vaše děti hrozně nevychované? Také vám vaší rodiče tvrdí, že vy jste jako malí takhle nevyváděli a že dnešní děti smějí všechno? Často napomínáte své děti jen kvůli tomu, aby okolí neřeklo?

Po Čechách se nám stýská. Já si ale s odletem současné i oddechla, že už zase mužů volně dýchat a nechat děti, aby byly dětmi, aniž se za to na ne bude okolí mračit.