Re: Já autorku chápu

No, ten názor mají hlavně lidi, kteří pokud náhodou ovládají nějaký cizí jazyk, tak ho nepoužívají aktivně. Pokud někdo žije v zahraničí, používá hlavně cizí jazyk a není obklopen lidma, se kterými by mluvil svým rodným jazykem, tak se lehce může stát, že mu něco vypadne. Prostě chybí trénink, co se nepoužívá, to se zapomíná, to je logické. Je zajímavé, že na druhé mají takové vysoké požadavky hlavně lidi, kteří nikdy nebyli v podobné situaci...
Já nevím, to bude nějaký komplex nebo co, že prostě někdo víc nepřemýšlí...
Taky nemám ráda generalizování, ale mám podobné pocity, jako paní z článku. Ale to neznamená, že v ČR jsou jen ty negativa a v zahraničí jen pozitiva. Můj celkový dojem je ale takový, že jsou tady lidi klidnější, víc v pohodě, k dětem se chovají s větším respektem (vždyť jsou to děti, teprv se to učí), ale nedovolí jim všechno, vychovávají je. Bude to zvyklostma, temperamentem...ale líbí se mi to.
Z některých jakoby ´uražených´ reakcí je vidět, jak nejsou někteří schopni slušně přijmout názor druhého člověka...jakoby se nad tím ani nezamysleli. A to přesně dokazuje tu menší míru tolerance, kterou vlastňe autorka článku pociťuje. Mne spíš začalo zajímat, jak to dělají, jak to, že dokážou usměrňovat deti klidněji. A dá se to naučit a pomalu se to mění i v naší společnosti v ČR.
No to, co jsem jednou zažila v ČR, by snad v Norsku řešila policie nebo úřad pro ochranu dětí. Z tramvaje vyběhlo asi tříleté dítě, kdyby ho nedostihla babička, vlítlo by pod auto. Jeho matka ho tam rovnou ztřískala se slovy: ty bu.erante z.urvenej... Můj otec taky téměř skončil pod koly aut, jak na to koukal. Chápu jí, že měla hrozný strach, ale co asi příště zase díťě udělá...třeba uteče, aby nedostalo výprask...Ve výsledku stejně za to může ta máma s babičkou. To jim má dát někdo výprask?
Zkrátka emoce se přenášejí, to je známá věc. Takže logicky, čím víc emotivních reakcí ve společnosti, tím víc se jich přenáší na ostatní...
Často lítam s dětma letadlem. Bývá to náročné, ale pokud to nedokáže vydržet dospělý, jak to může chtít po malém dítěti, byť každého tam otravuje něco jiného (dospělého hluk a dítě ta nuda a nemožnost pohybu)? Jednou jsem byla upozorněna letuškou, aby můj syn nekopal do sedadla před sebou. Podruhé přímo pánem před ním. Ale slušně normálním tónem ve smyslu: prosím vás, řekněte malýmu, ať nekope do sedadla. To beru, omluvím se, že jsem polevila v pozornosti a malýmu vysvětlím, že to není pánovi příjemné. Je jasné, že to dítě udělá zas a znova, ne schválně, zapomene se. Když chceme toleranci od dítěte, musíme mu ji sami ukazovat a požadovat respektujícím způsobem, nebo udělat opatření, aby se dalo konfliktním situacím vyhnout.
Jinak klidné zóny třeba ve vlacích jsou super. Když jsem unavená, taky mi dětský křik vadí.
Emoce jsou samozřejmě důležité, patří k nám, ale je důležité umět s nimi pracovat.