Uklidním tě, je to všude stejné

I když žiju v Čechách a na děti se snažím být přiměřeně přísná, přesto jsou v očích prarodičů neukázněné, neposlušné a nevychované. Často poslouchám, co všechno jsme my s bráchou nedělali, co jsme si nesměli dovolit. Ano, opravdu jsme si to nesměli dovolit, jinak nám hrozil opravdu velký trest. Když jsem kdysi jednou na mámu udělala dlouhý nos (asi můj největší dětský prohřešek proti rodičovské autoritě), přiletěla mi taková, že jsem málem vzala druhou o zeď. Slovo vysvětlení žádné. Když mi nedávno pětiletá dcera řekla, že jsem blbá, napřed jsem to lehce prodýchala, pak se zeptala, proč si myslí, že jsem blbá (vesměs to bylo proto, že něco neproběhlo podle jejích představ), vysvětlila jsem jí důvody svého jednání a důrazně jí vysvětlila, že takhle se ale s maminkou nemluví. Pokud by podobné výrazy vůči mě opakovala a domlouvání by nepomohlo, pro nějakou tu výchovnou bych taky došla. Ale většinou to prostě potřeba není.