ještě k předchozímu

Když už jsem se pomalu smiřovala s tím, že jsem špatná, nejhorší matka, kolegyně mi doporučila kamarádku psychiatričku. Synovi diagnostikovali syndrom ADH, začal se léčit. Já ostatně také, deprese (vydatně podporované těmito sytuacemi) přesáhly únosnou mez. Dneska je Vašek jiný, je veselý, přátelský, ve školce si ho pochvalují za pozornost, vnímavost, zájem a kamarádství. Škoda jen, že v té době nás taky opustila nejlepší kamarádka, jejíž syn s Vaškem prožil dobu od půl roku do 3 a půl. Její manžel prý nechce, aby se syn stýkal s tak divokým dítětem, ŽE JE NEVYCHOVANÝ A NAQRUŠUJE JEJICH VÝCHOVNÉ PRINCIPY. Mají na to samozřejmě právo, ale kluci se opravdu milovali a vysvětlete takovou situaci dítěti, které intenzivně vnímá láskyplné vztahy.
Všechno je tedy jinak, ale přesto se děsím, kdykoliv na mě a Vaška někdo upře ve veřejném prostoru pohled - obávám se, že nás chce sprdnout. Ten strach mi zůstane až do smrti.
Takže kdo může koho hodnotit a soudit....