Přidat názor k článku Když jsou děti dětmi

Moje děti jsou dospělé a vnoučata ještě nemám, a tak možná nemám právo se do této diskuze zapojovat. Přesto to udělám.
Byla jsem na dovolené s dvouletým dítětem a jeho rodiči. Když jsme jeli na výlet, rodiče měli připravenou zábavu pro malou, aby se nenudila, v restauraci si s ní jeden prohlížel knížku nebo se s ní šel projít, zatímco druhý si s námi povídal, pak se prostřídali. Dítě bylo klidné, tiché, každý se na ně usmíval. I personál. Pak jsme šli ven a bylo to úplně jiné dítě - běhalo, juchalo, povykovalo, hrálo si, válelo sudy. A nikomu to nevadilo, protože venku se to má dělat. Nejčastěji potkávám rodiče tohoto typu.
Jindy potkám dítě, jehož rodiče bych s chutí roztrhla na pět kusů - dítě se nudí, vřeští, hrabe se špinavýma prackama v rohlících, válí se po zemi, sem tam něco shodí na zem.
Dlouho jsem nepotkala někoho, kdo by neustálým napomínáním a křikem usměrňoval chování svého potomka. Naopak, spíš se čeká, že všichni padneme na zadek, protože je tam prostě jedinečné dítě, budoucí skvělá osobnost. Jenže ono se hůř zvyká na pravidla, když je člověk nemá nastavena od začátku.
Podívejte se na zvířecí matky - nechají svá mláďata dovádět, kočkovat se, zkoumat svět. Když ale usoudí, že to mládě přehnalo, tak mu dá ťafku. Když se blíží nebezpečí, prostě ho popadne a odnese pryč, žádné diskuze. Prostě stanovuje hranice. A když je mládě neposlušné, něco ho sežere. Neposlušné lidské mládě nikdo nesežere, ale je hodně lidí, kteří by ho s chutí předhodili lvům.