Přidat názor k článku Když jsou děti dětmi

Hele Lauro, to jsi shrnula krásně!
Myslím, že se většina lidí snaží chovat slušně a očekává to i od ostatních, ale jsme tak různí...pro každého je důležité něco jiné. Sice rozumově uznáváme, že druhé lze změnit jen těžko, pořád to po nich jakosi nevědomě chceme...
Chovat se tak, jako chceme, aby se jiní chovali k nám, je dobrý mechanizmus, jak urdžet rovnováhu. Jen ne každý se toho drží, nedostatečně se vcítí do toho druhého.
Řešila jsem případ, kdy nám asi osmiletý kluk pomazal dveře a zvonek blátem. Poprvé jsem to nechala tak. Podruhé už ne. Vypozorovala jsem, kdo by to mohl být, tak jsem šla za klukama a řekla: hele, kluci, to nejde, je potřeba to umýt. Nevyšetřovala jsem, kdo to byl, ale jeden se od toho distancoval, takže to zbylo na druhého. Šla jsem za ním, pořád slušně: hele, je potřeba to umýt. Když se pořád nic nedělo, šla jsem za rodiči. Pak se vytřesený přišel omluvit, ale umýt to nechtěl, že chce jít zpátky za maminkou. Asi měl od rodičů jiné instrukce, ale řekla jsem mu, že kdo něco způsobí, měl by to i napravit. Když jsem to vykládala tchýni, ta prohlásila, že by ho chytla a utřela to jeho bundou. Ale proč bych to dělala? Já nechci, aby takhle někdo jednal s mojím dítětem. Nemám záruku, že jednou nenapadne i mého kluka něco podobného... No co, teď mi ten kluk ani neodpoví na pozdrav, nemyslím, že bych mu ublížila já, nebo rodiče, muselo to být pro něj ale nepříjemné a naučí se snášet důsledky svých činů, snad to jednou pochopí.
Některým rodičům by možná vadilo, že jsem na dítě mluvila a něco po něm chtěla bez jejich vědomí. Já jsem to brala spíš tak, že mu dávám šanci, aby to napravil a rodiče se o tom ani nemusí dozvědět.