Přidat názor k článku Ženy, které vyhořely…

K těm podpisům: já jsem je nenosila celou školní docházku, ač jsme to měli povinně. My jsme totiž psali úkoly ve škole. V sešitech se nesmělo škrtat a my jako děcka jsme přišli na zlepšovák: když se příklad počítá na tabuli a něco se zvrzne, může se to smazat. V sešitě se to nesmělo. Takže jsme úkoly počítali na tabuli ve škole. My, co jsme chtěli na střední školu s maturitou, jsme se u toho hodně naučili a ti slabší to prostě opsali. Po příchodu domů jsem hlásila, že úkoly nemáme, měla jsem ho napsaný a počítala jsem ho sama, takže co. Jen jsem to zapomínala dát podepsat. V osmé (!) třídě jsem za to měla z matiky na vysvědčení trojku. Vždycky z úkolu ze pět (chyběl podpis) a z následného přezkoušení za jedna. Pan učitel po půl roce na bordeláře rezignoval.
PS: a to maminka byla v téže škole vychovatelka. Akorát chodila domů dlouho a tolik času na kontrolu neměla. Věděla, že já i brácha se učíme dobře a že s námi problémy nejsou. No, a nepamatuju, že by se s námi někdy rodiče učili. Spíš jen dohlíželi, abychom měli všechny sešity, učebnice a pomůcky. Škola byla náš problém.