Ženy, které vyhořely…

Šestatřicetiletá Martina má za sebou dlouhý den. Ráno vstávala o půl hodiny dřív než ostatní, připravila všem snídani, svačiny, vypravila děti a rozvezla starší dceru do školy a syna do školky. Cestou do práce ještě stihla vyřídit pár telefonátů. Byl to hektický den, ani na oběd nezbyl čas. Ještě že je za rohem pekařství. A pak zase rychle domů, vyzvednout dceru z družiny, odvézt na hodinu zpěvu, vyzvednout syna a rychle na nákup. Doma hned za dveřmi rychle kontroluje byt: v předsíni to vypadá jako po výbuchu, musí se sundat prádlo ze šňůry a vyndat vyprané z pračky…vyluxovat… umýt nádobí, uvařit večeři. Zatímco syna zahání do vany, rychle kontroluje dceřiny úkoly: zase tu nechala dvě chyby! Konečně jsou děti v posteli (po protestech). Co teď? Sednout si? Ani náhodou. V rohu ložnice se kupí hromada nevyžehleného prádla. Tašky s tříděným odpadem se také nevynesou samy. A to tu ještě čeká práce, kterou nestačila dodělat v kanceláři, když musela běžet pro dceru do družiny. Když k půlnoci padá do postele, nedaří se jí vypnout. Probírá se tím, co všechna za den nestihla, přemýšlí, jak zorganizovat zítřek. Mrzí ji zbytečná hádka s partnerem, mrzí ji, že zase nenašla klid a čas na to, aby večer dětem přečetla kousek z knížky, tak jako to dělávali dřív.

Vlastně na ně vůbec nemá čas… vlastně nemá čas vůbec na nic. Ani na sebe. Kdy si naposledy otevřela knížku? Vždyť už nezvládne ani přečíst si noviny. O víkendu, místo aby si odpočinula, nakonec jen vaří a uklízí. A stejně to nikdo neocení. Jako by tu ani nebyla, jen dělá všem servis… už ji to vůbec nebaví. Už ji nebaví vůbec nic.

Nejen manažeři a lékaři

Syndrom vyhoření, známý i pod anglickým termínem „burn- out syndrome“, známe hlavně ve spojení s lidmi v pomáhajících profesích, kteří rozdávají své nadšení a energii až do úplného vyčerpání, nebo ze světa byznysu, kdy se vrcholoví manažeři uštvou ve snaze o perfektní a trvale maximální výkony ve všech směrech. O tom, že stejně ohrožené jsou i ženy, které se starají o domácnost i o děti, se tolik nemluví. A přitom právě ženy s dětmi, obzvlášť pokud zároveň chodí do zaměstnání, jsou jednou z nejrizikovějších skupin. A asi nikoho nepřekvapí, že vůbec nejhůř jsou na tom matky samoživitelky, na kterých visí kromě péče o děti i veškerá zodpovědnost, a které musí nést všechna rizika a všechny těžkosti samy. Nemoc dítěte, problémy ve škole, ztráta zaměstnání…vším si musí projít samy a není nikdo, o koho by se mohly opřít.

Hodně se mluví o novém rozdělení rolí v partnerském vztahu. Muži se mají více zapojovat do běžné péče o domácnost. V praxi to tak často docela funguje, hlavně u mladých párů – tedy většinou do chvíle, než se narodí první potomek a žena zůstane s dítětem doma. Není-li to zrovna pár manažerů, kteří si mohou a chtějí dovolit chůvu a uklízečku, aby se žena mohla vrátit rychle do zaměstnání, celkem přirozeně se podstatné část domácích prací přesouvá na mladou maminku. A i když se po nějaké době vrátí do zaměstnání, dělba práce ve většině případů nikdy není spravedlivá. Žena tak má nezřídka ne dvojí, ale trojí „šichtu“: zaměstnání (kde se často musí hodně ohánět, aby zaměstnavatel neměl pocit, že práci zanedbává kvůli dětem), péči o děti (všechny ty kroužky, povinnosti do školy i běžné každodenní „maminkování“) a k tomu ještě starost o chod domácnosti. To opravdu není málo.

Perfekcionismus je riziko

Nejčastější obětí syndromu vyhoření jsou ženy ctižádostivé, aktivní, plné energie. Bývají to perfekcionistky, které nedovedou věci jen tak „odbít“, chtějí odvádět perfektní práci, dokonale se starat o děti, domácnost, být dobré v zaměstnání a zůstat krásné a atraktivní pro svého manžela. Být dobrou hostitelkou, zábavnou a inteligentní společnicí… Přejí si, aby rodina fungovala a tak trochu přebírají zodpovědnost za to, jak se všichni její členové cítí. Tedy – kromě sebe. Na vlastní potřeby nemyslí.

Syndrom vyhoření se nepřihlásí ze dne na den. Je to plíživý a nenápadný proces, který se často rozvíjí bez povšimnutí několik let. Z počátečního nadšení, entuziasmu a radosti z práce se časem stává zdroj stresu, únavy a rozčarování nad tím, že mnohé nevychází tak, jak by mělo. Polínka do ohně přidává chybějící ocenění ze strany okolí (partnera, dětí, zaměstnavatele…), malá nebo chybějí podpora (člověk je nakonec na všechno sám), dvoj-či trojnásobné zatížení, o kterém byla řeč výše, trvalá negativní zpětná vazba (ať žena dělá, co může, nikdy se nedočká ocenění, spíš kritiky. Děti musí do učení „honit“ násilím a čelí každodenním scénám apod.). Specifickou velkou zátěží je péče o dlouhodobě nemocné nebo postižené dítě, případně ještě třeba péče o prarodiče. Frustrace a rozčarování se stávají trvalým průvodcem.

I perpetuum mobile se jednou zastaví

Ženy většinou ze strachu, že je bude okolí považovat za někoho, kdo selhává i v běžných činnostech, ignorují první známky toho, že jim docházejí síly. Ve snaze, aby bylo všechno správně, naopak typicky reagují tím, že místo zvolnění tempa ještě přiberou další úkoly. Berou si na sebe často tolik povinností, že by den musel mít o deset hodin více, aby bylo vůbec možné stačit. Když nestihnou to, co si předsevzaly udělat přes den, ukrojí část spánku… vždyť je třeba ještě napéct buchtu ke snídani, došít kostým do školy… Jsou stále jakoby pod proudem, promptně reagují na všechny potřeby své rodiny… a najednou baterie dojde a už nic nejde dál.

Z maminky, která měla energie na rozdávání, je najednou podrážděná, sobě i ostatním protivná osoba, která vyjíždí i při nejmenším podnětu. Křičí nebo jí do očí vyhrknou slzy, když si to vyčítá. Vyjíždí na děti i na manžela. Rozhodí ji každá maličkost, které by si dřív ani nepovšimla. Ráno už jen s největšími obtížemi vstává a někdy už jednoduše nevstane. Cítí prázdnotu, beznaděj, smutek a nechuť k jakékoliv činnosti. Nic ji nebaví, i kdyby měla čas pro sebe, nemá nejmenší chuť dělat cokoliv, co by ji dřív tolik bavilo. Má extrémní potřebu spánku – ale ani spánek jí nepřinese úlevu. Má pocit, že jí selhává tělo, někdy dostane horečku bez důvodu, křeče do končetin, bolesti hlavy. Na rozdíl od běžného vyčerpání tady nepomůže pár dní odpočinku, dokonce ani dovolená ne.

Čeho si všímá okolí?

Pro plíživý nástup syndromu vyhoření je typické, že zatímco okolí si všímá, že něco není v pořádku, žena, která je v ohrožení, nic takového necítí. Zarytě pracuje na plnění svých povinností a mávnutím ruky odbývá všechny rady typu „Měla bys trochu zvolnit, vypadáš strašně unaveně.“ Kdo by to asi za ni udělal? A upřímně řečeno, obvykle se ženě stejně víc než jen té rady nedostane – rodina zvyklá na její obětavost a nasazení se obvykle nemá sama od sebe k tomu, aby začala vyvíjet vlastní aktivitu a mamince trochu pomohla.

Děti to vycítí

Děti takovou situaci samozřejmě také nenechají bez povšimnutí. Obvykle se buď stáhnou do sebe, snaží se být nenápadné, nijak nedráždit nebo nepřidělávat mamince starosti se svými problémy, zavírají se do pokojíčku a jsou podezřele tiché a vážné. Nebo se naopak ze všech sil snaží na sebe upozornit, získat pro sebe maminčinu pozornost zlobením a provokacemi. Dokonce podle jednoho finského výzkumu je u dětí, jejichž rodič onemocněl syndromem vyhoření, větší riziko, že samy vyhoří ve škole. Děti mívají tendenci obviňovat se z toho, že jsou rodiče podráždění a smutní. Rodiče, kteří vyhoří, často trpí pocitem viny za to, že nejsou dost veselí a dost se nevěnují dětem, a vyjíždějí na ně, a proto někdy těžko stanovují hranice.

První pomoc při vyhoření

Když na sobě ucítíte známky blížícího se vyhoření, nenechte to dojít až do stádia úplného zhroucení. V první řadě si najděte čas na „vypnutí“. Dejte si povinnou přestávku na čaj a zákusek, na procházku po zahrádce nebo na plavání v bazénu. Ať je to cokoliv, pozor, abyste nepojala čas pro sebe jako další disciplínu, ve které musíte být perfektní: aerobik je prima, jen se rovnou nemusíte rozhodnout, že chcete za půl roku zhubnout o dvě velikosti. Požádejte okolí o pomoc. Rozdělte práci, a pokud to jen trochu jde, sežeňte si třeba pomoc s úklidem.

Přemýšlejte o svých vlastních potřebách: co potřebuji právě v tuhle chvíli? Pokud cítíte, že si nevíte rady a máte pocit, že není ve vašich silách něco změnit, neváhejte a obraťte se na psychoterapeuta. Ten je tu od toho, aby vám pomohl právě s takovou situací, takže stud opravdu není namístě. Vždyť vyhořet je sice krizová situace, ale je to i šance na opravdovou změnu.

Další informace o tomto tématu naleznete v časopisu Děti a my.