Re: Ubijejici rutina MD

Ahoj. Žijeme v Norsku a naše nejstarší dítě začalo první třídu. Vybrali jsme Montessori školu, která musí plnit stejný studijní program, jako školy státní, akorát to dělá jiným přístupem. Ta škola tady funguje jen několik let, místní obyvatelé, kteří Montessori systém až tak neznají, logicky upřednostňují školu státní. Ale rodiče, které tam mají své děti, vyjádřili spokojenost, děti a to i ty starší, tam chodí rády. Neznámkuje se do sedmé třídy, je tady desetiletá základní školna. Nevím, jak je to je ve státní škole, ale já dostávám každý měsíc hodnocení, kde je vypsaný plán a k tomu konkrétně, co už dítě zvládá, co zatím ještě ne.
Neumím objektivně zhodnotit náročnost školstva u nás a tady, akorát vím, že v mezinárodních porovnáních vědomostí detí nebylo Norsko v popředí (ČR taky ne). Vím, že přístup v ČR se za těch téměř třicet let, kdy jsem začala chodit na základku já, dost změnil. Ale rozdíl mezi českou a norskou školou asi bude, protože obecný přístup k dětem je trochu jiný. Prostě je víc respektují a zajímá je jejich názor. Zajímavé je, že je tady vyšší zaměstnanost žen (většina žen s malými dětmi pracuje na částečný úvazek, a to už od věku jednoho roku dítěte), ale mají víc dětí, než u nás.
Zrovna tento týden jsem byla na rodičovském pohovoru. Tady se pohovoru učitele s rodičem účastní i ten, koho se to týka, tedy dítě. Pohovoru předcházel rozhovor učitele s dítětem, co se mu ve škole líbí, co ne, co ho baví nejvíc, co nejmíň, jaké jídlo má nejraděj, co by chtělo změnit...Smály jsme se, že se mu líbí všechno, nic by neměnil. Pak jsme mluvili o testu z matematiky, výsledky vykazují, že je v normě až nad průměr. Výuka není frontální, ve skupině je 12 detí z ročníků 1-4. Pracují samostatně nebo ve skupinkách, můžou si vybrat, nemají čas rozdělený na jednotlivé předměty, spíš mají výuku tematickou a uplatní se v ní všechno - matematika, psaní, kreslení nebo jiné praktické činnosti, čtení, přírodověda, nauka o náboženství, etice a společnosti, pak mají angličtinu, hudební výchovu. Když učitel (oslovuje se jménem a tykají si, jako úplně všichni lidé v Norsku) vysvětluje něco nového, tak jen třeba 3 dětem (a ten náš tam přijde a pozoruje, i když je to třeba výuka čtvrtého ročníka, a je to v pořádku, jen nesmí rušit). Psaní se moc nedriluje, zatím píšou tiskacím, souvislým písmem se budou zaobírat až ve třetí třídě. Výuka těch nejmenších dětí je o tom, že si můžou toho hodně osahat (různé pomůcky, kuličky, hlavolamy, pěstují plodiny v zahradě), starší děti pracují víc teoreticky a analyticky, ale tráví třeba jeden den v týdnu na farmě a pak zpracovávají referáty, statistiky (kde se uplatní pravopis, sloh, matematika, přírodověda, dějepis, fyzika...)
Ve státní škole to bude asi tradičnější pojetí, tam můžou mít ve třídě i 25detí, ale zpravidla tam je ještě asistent, děti s hendikepem mají asistenta svého, zajišťuje stát, integrují se všechny děti (byť třeba jen na část dne, ne celý týden...), domácí vyučování rodiči myslím není povoleno. I když je dítě třeba dlouhodobě nemocné, dochází za ním učitel. Děti nepropadávají a nenechávají se opakovat ročník, výjimečně kvůli dlouhodobé nemoci. Přístup je více individuální, ´všichni stejně´ nemusí být vždy spravedlivé. Kdo je šikovnější a zvládá víc, dostává víc domácích úkolů, nebo jsou dobrovolné, iniciativě se meze nekladou (co se říkalo i za nás, ale pak byl člověk za šprta a vlezdoprdele a mezi dětma neoblíbený, takže se nikdo moc netrhal...prostě bylo in být v opozici ke škole).
Cizinci mají dojem, že školství tady není dobré, že mají děti velkou volnost a málo sa naučí. Já to zatím neumím zhodnotit, pro mě je důležité, že to dítě baví (ale to asi všechny šestileté děti, důležité je jim to neznechutit). Vím, že kdybych na něj vyvíjela nátlak, víc by se nenaučil, spíš naopak. Chci svoje děti doma naučit číst a psát i česky a slovensky, takže jsem ráda, že domácí úkoly nejsou.