Re: každá svého štěstí strůjcem

Každý má asi jinou představu, co je to učit se s dětma. Já přece neříkám, že se má dítě akorát posílat do školy a víc se nezajímat. Já se o všechno, co souvisí se školou zajímám, ráda pomůžu, když jsem tázána, připomenu, když dítě na něco zapomene, ale u dítěte nesedím.
Víš, já netvrdím, že nejsou děti, které to potřebují, ale mám dojem, že těch dětí je menšina. Ty máš naopak dojem, že je jen zlomek géniú, kteří to nepotřebují. Článek přece není o dětech s poruchami učení. K takovému článku bych přeci nepsala, že já se s dětma neučím a sama jsem to nikdy nepotřebovala. (tolik k tvé poznámce o nějakém ´chlubení´ se zdravými dětmi). K čemu je teda škola, když děti potřebují domácího učitele?
Tady probůh nejde o nějaký slepičí závody. Tvrdí tady v diskuzi snad někdo, že mámy, které se věnují dětem jsou slepice? Lidi popisují jen svoji zkušenost. Věřím, že někdo má jinou, než já. Ale vzhledem k tomu, že jsme normální průměrná rodina a nikdo z nás nevyniká zvláštními schopnostmi, přičemž se každý dokázal v životě uplatnit, nevidím důvod, proč kompetence ke vzdělání nenechat na dítěti samotném. Pro mne není důležité, aby dítě jednou vystudovalo vysokou školu. Pro mne je důležité, aby dělalo v životě to, co ho naplňuje a baví, ať je to cokoli (myslím cokoli slušného). A má smysl nutit dítě do něčeho, v čem ono samo smysl nevidí? Jak je to asi efektivní?
Uznávám, že můj postoj je zkreslen tím, že moje dítě nechodí do české školy. Já dítěti nemusím nic podepisovat a dítě není trestáno známkami. Nikdo tam děti proti sobě nestaví a nenutí do ´soutěže´ o lepší známku. Třeba kvůli R není potřeba logopeda do třetí třídy, do té doby nechávají dítě, ať se o to pokouší samo. A světe div se, nikdo se mu nesměje…
Ale zase mám svoje osobní zkušenosti a zkušenosti svých pěti sourozenců…a vlastně všech svých šestnáci bratranců a sestřenic. Nikdo z naší rodivy se s dětma nikdy neučil, fakt to neznám. Taky jsem jako studentka doučovala holčičku, která se podle přání maminky chystala na pětileté gymnázium. Ta holka na to opravdu neměla, celé odpoledne jsme se trápili nad sešitmi, ani si nestihla pohrát a já jsem jí bohužel neuměla motivovat. Zkrátka obě jen čekaly, že to do holky nějak naleju, nebo co…ale hlavně, že bude na tom vysněném gymnáziu. Znám taky hodně lidí, kteří sotva prolejzali, nemají třeba ani základní vzdělání, ale našli si svoje místo a dělají práci, která je potřebná a na kterou zase nemají ostatní, byť vzdělaní. Ale to asi byly právě ty, děti, které by potřebovaly zvláštní individuální přístup.
A že může mít dítě čtyřky? Jistě je možné, že se najde dítě, které to líp nezvládne…Myslíš, že je ten systém nastaven tak, aby měli všichni jenom jedničky? Ale není to pitomost, známkovat malé děti, které význam známek stěží chápou? Chápou to leda jako trest. A trest za co? Že se to ještě nenaučili, že potřebují víc času? Že jsou takové jaké jsou? A to má jakože motivovat?
Každý člověk má někde svůj strop, přes který se nedostane, ať dělá co dělá. Myslím, že ten, kdo je správně motivovám se mu může přiblížit a dostat ze sebe co nejvíc. Prostě lidi jsou přesvědčeni, že kdyby se na děti netlačilo, že by se nic nenaučili…
A prosím vás, prozradí mi někdo, jaký smysl má podepisovat dítěti to, co napíše, vystřihne…? Je to kvůli tomu, aby si to děti dělali doma a ne ve škole? Dává to někomu smysl? Mně teda ne….důležité snad je, aby to udělalo a něco se tím naučilo, ne kde to udělalo a jestli nad ním někdo stál…