Re: Ubijejici rutina MD

Ale samozřejmě, že dítěti musí někdo nejdřív ukázat, jak si má plnit svoje povinnosti, co se vlastně od něj požaduje. A samozřejmě, že žádné dítě to nezvládá dokonale od začátku. Vždyť se to má právě naučit. Tím, že to udělá někdo za něj, tím se to nenaučí. Ano, některým dětem to trvá déle, udělá při tom hodně chyb...ale těmi se právě učí. Druhá věc je, že se v naší společnosti za chyby trestá, než by se vyvodili přirozené důsledky...ale to je na jinou debatu.
Nikdo přeci nepíše, že se člověk nemá o dítě zajímat vůbec. Je jasné, že první třída je náročnější, je to změna pro všechny. Ale nehroutí se výhradně matky prvňáčků...
Já mám pocit, že mám toho taky hodně, ale kdybych vyjmenovávala, co všechno musím denně udělat, psaní úkolů bych nejvymenovávala. Třeba z toho, co jsi uvedla ty, zeptat se, jestli má dítě domácí úkol, nebo ho podepsat, přeci není žádná práce. Starostlivost o rodinu přeci není práce za pásem, že se nemůžu ani otočit...
Samozřejmě, že jsou děti s poruchami učení a ty potřebují víc péče. Nikdo nechce shazovat ty rodiče, kteří ze starají o výuku svých dětí, zvlášť o ty, které potřebují jiný přístup, kterého se jim ve škole nedostává. Ale taky to, že někdo s dětma úkoly nepíše, nemusí znamenat lhostejnost. Zkrátka to nepovažuje za potřebné, nebo na to fakt nemá.
Můj táta nemá dokončené ani základní vzdělání, podepisoval mi akorát žákovskou, když jsem mu ji přinesla. Máma se mi asi ze začátku věnovala, ale nevzpomínám si, že by u mě seděla. A opravdu to nedělala ani u mých 3mladších sourozenců, co si určitě pamatuji. Potřeba pomůcek byla zapsaná v zápisníčku, je možné, že v první třídě sa tam máma koukala, pracovní vyučování bylo jednou za týden. Ale později jsme s tím musely přijít samy, pokud jsme zapoměli, smůla. O mojí mladší ségru se máma starala ještě míň, protože byla celý týden sama se 4dětma, z toho se dvouma batolatama. A právě u té segry by to bylo asi potřeba, protože jí škola byla jakosi šumák. Taky se stalo, že její třídní učitelka si o ní myslela, že je nějaké zaostalé dítě zanedbávané rodiči, protože jí bylo jedno, že má nudli, škrábala protože si o prázdninách zlomila ruku v zápestí a měla bordel v tašce, ale jinak úplně normální živé dítě spíš s chlapeckými projevy (taky ji to každý říkal: ty jsi měla být kluk). Ta učitelka přišla ke mně do třídy vyptávat se a koukat do mojí aktovky... No, a teď se na tom smějeme... To víš, že bych třeba byla ráda, kdybychom si promluvili o škole, ale otázky bez skutečného zájmu jsem nesnášela: co bylo ve škole, jakou si dostala známku, ty se nemáš co učit? Ale teď vím, že naše máma na to fakt neměla sílu a my jsme to braly tak, jak to je. A třeba je dobře, že se o to ani nesnažila, třeba by se jí její psychická nemoc projevila dříve a nemohla by se o nás starat vůbec.
Ale řešení problému ´jeden člověk – příliš mnoho práce´ je jenom toto: něco se musí vypustit. Jinak to nejde. S tímto problémem má zkušenost mnoho lidí a každý se s tím nějak vypořádává a ti co píšou do diskuze, se chtějí s ostatními podělit, jak to dělají oni. A teď jak tedy? Redukováním starostlivosti o děti a přenechání kompetencí na nich, je jeden ze způsobů.
To si každý zhodnotí sám.