Re: Asi se tomu dost blížím

Sice si říkám, že mi je jedno, co si kdo cizí o mně myslí, protože pro všechno, co dělám, mám dobrý důvod a druhým do toho nic není…ale není to tak jednoduché. Zvlášť na vesnici. To mi je jasné. Je nepříjemné, když o mě říká něco negativní, co není pravda …
Ale když jsem si sama sebou jistá, je mi opravdu putna, co si kdo o mě povídá. Vím, že líná nejsem, vím, že nejsem dokonalá a dělám chyby (tak jako úplně všichni – což je normální) a vím, že vztah s nejbližšími je důležitější, než vztah s ostatními lidmi ve vesnici. Navíc, já lidi nesoudím, takže je takových určitě víc. A ti, co soudí ostatní, ve skutečnosti nejsou jistí sami sebou a asi nejsou ani sami se sebou spokojeni. Když člověk tak sleduje, zjišťuje, že tyhle problem řeší každý a každý jinak. Přitom nikdo není dokonalý, vždy ma nějakou polehčující okolnost, nějakou přitěžující okolnost, mnoho skutečností se opravdu těžko ovlivňuje…Proto se pomalu propracovávám k tomu, abych nikomu nic nemusela dokazovat…ani sobě.
Když se úplně položím vyčerpáním, kdo se postará o moje děti?
Nebo třeba takhle: Nazdar holky v diskuzi. Já to dělám takhle, buď se naklonuji, abych stíhala navařit teplé chutné a zdravé jídlo, přitom uklidit, aby byla domácnost dokonale útulná. Nezapomenu se samozřejmě starat o sebe, abych byla vždy dokonale upravená. Když na to nemám náladu, nebo nechci rodinu obtěžovat přítomností dvou maminek, použiju kouzelnickou hůlku. Je to i nejrychlejší a stihnu se učit a hrát s dětma. Kdybych nebyla břídilka (kdyby se se mnou v dětství rodiče učili), mohla bych proměnit manžela ve vstřícného, zainteresovaného a usilovného muze, který je vždy k dispozici plnit moje očekávání a očekávání celé rodiny. Ale na to zatím nemám, změnit druhé lidi vyžaduje čarodějnictví vyšší kategorie…