Re: Příklad paní Martiny

Taky si myslím, že si to ženy dělají samy. A některé to dělají i jiným ženám a to jak přímo, tak výchovou svých synů...třeba, když jsem poprosila manžela, aby sklidil stůl po večeři, tak jeho maminka, která byla u nás na návštěvě, vyskočila, aby to udělala sama. Přece nemůžu po chlapovi chtít, aby se staral o domácnost, to je přece úloha ženy. Namítla jsem, že téměř žádnou mužskou práci přeci nemá (dřevo kupujeme a skládáme jednou za rok a dělám to i já, taky si ho nanosím, když chci zatopit...auto se odveze do servisu).
Já prostě práci nehodlám dělit na mužské a ženské. Jistě, většina mužů upřednostňuje jisté činnosti a většina žen zase jistý okruh činností. Já to beru tak, že tady máme nějaký objem práce, který je potřeba si rozdělit. A to spravedlivě, což nemusí znamenat všichni stejně. Práce jsou totiž různé náročnosti, či už fyzicky, nebo časově...Já to měřím objemem volného času. Tchýně mi na to řekla: to jakože měříš, o kolik minut má víc volného času? Ne, o minuty mi opravdu nejde, ale hodiny je opravdu znát...a když já se ke svému koníčku měsíc nedostanu, tak disproporce tady určitě je.
Jsou práce, které si oba rozdělí přirozeně, protože je baví a zvládnou je tak nejlíp. Pak jsou práce, které nikoho nebaví, ale je také potřebné je udělat. Dá se samozřejmě diskutovat, jestli je opravdu potřeba to dělat. Pokud opravdu ano a nikdo není ochoten, můžeme si je zaplatit. Tak si vyber, podělíš se se mnou o uklízení, nebo si zaplatíme někoho na úklid? (az tehdy mu to docvaklo) Nemusím mít každý den naklizeno, ale chci se doma cítit opravdu dobře a taky se chci trochu věnovat dětem.
Taky mi to nedošlo hned a po nástupu do práce jsem jela v domácnosti, jako když jsem byla doma. Na výsledek nebylo třeba dlouho čekat. Ale protějšku to samozřejmě nedošlo dřív než mně. Někdo se podivuje, proč si žena neřekne o pomoc. Kdyby stačilo jednou říct o pomoc, bylo by to fajn. Podle mých zkušeností je opravdu potřeba partnera přesvěčit a ukázat mu věc pokud možno objektivně a třeba i na papíře formou seznamu...Protože prosit a žádat nejde pořád, nebaví mě pořád někomu říkat, co má dělat, nebo furt prosit o něco, co by mělo být samozřejmé.
Pokud ale páru to takzvané tradiční rozdělení rolí vyhovuje (možná i většině lidí), rozhodně nemám nic proti. Každá rodina ať si to ve své domácnosti a vůbec v životě udělá tak, jak jí vyhovuje. Hlavně aby byli spokojení a realizovali se v tom, co je nejvíc baví, co má pro ně smysl. Nechápu potřebu lidí mluvit druhým do jejich činností...
Taky se marně snažím pochopit hlášky typu: v dnešní době se stírá role mezi mužemi a ženami, muži jsou víc ženami a ženy muži...
Vždyť žena, matka je přeci ženou i něčím jiným, než jen svojí prací...o muži, otci platí totéž...
Spíš si myslím, že mezi minulostí a dnešní dobou je akorát ten rozdíl, že je míň mužské práce a ženy se můžou realizovat i jinak, když jim té ´tradiční´ práce taky podstatně ubylo.
Příklad z článku mi taky přijde, že jde o samoživitelku. Tam opravdu nezůstává nic jiného, než něco vypustit a najít si čas i na regeneraci. Myslím, že děti potřebují víc pohodovou mámu, než naklizenou domácnost, ale mámu vyčerpanou a nervózní. Pro děti je taky přínosné, když budou něco dělat. Ale opravdu si dát záležet, a dát jim dělat jen to, na co mají a čeho smysl chápou. (Pamatuju si, že já jako devítiletá a segra pětiletá jsme tepovali koberec, přitom nám furt někdo pindal, jak to máme dělat pořádně...hrůza – dokonalý způsob, jak dětem znechutit práci. Kdyby to třeba někdo dospělý dělal s náma a nějakou formou hry, nebo alespoň povídání u toho...)
Je to jen na nás a boj proti předsudkům je dlouhodobý...