Přidat názor k článku Ženy, které vyhořely…

Mně taky zapomněli ve školce, táta si mne kdysi vyzvednul až ve 20.00, kdy sháněli, kde jsem a proč nejsem doma. Mně se to teda moc líbilo, já si tam četla Špalíček, paní učitelce se omluvili (myslím, že byla místní) a asi dostala i nějaký dárek.

No, a ve 14 letech jsem taky jela načerno. Po smrti rodičů si nás k sobě vzala teta. Tam se do školy jezdilo vlakem, ze zastávky, jízdenka se kupovala u průvodčího ve vlaku. Já to netušila, jen jsem věděla, že jízdenku budu mít až druhý den. Ani jsem u sebe neměla peníze. Do té doby jsem jezdila jen autobusem a jízdenky se běžně kupovaly u řidiče. No, taky na mne tehdy průvodčí koukala jako na tvora z jiné planety. Co jsem měla dělat, v tom zmatku si prostě nikdo nevzpomněl, že si mám koupit jízdenku, a taky mi říct, KDE.

Dneska to beru tak, že se někdy prostě stane. A neskutečně mne séře, že třeba i za opomenutí mi hůže stát za zadkem exekutor. Dřív bývalo obvyklé, že třeba revizor nebo průvodčí dotyčného hříšníka prostě na nejbližší stanici vysadil a bylo vyřešeno. Dneska se takoové chování rovnou hodnotí jako podvod a pro jistotu se hned volají policajti.