Přidat názor k článku Jak se žije českým maminkám v Austrálii III

Vnimam vse jako pisatelka clanku. Letos jsme se prestehovali z Kanady bliz k mym rodicum. Druzi prarodice zustali v Kanade. Je to vzdy narocne nekde ty jedny prarodice nechat daleko za sebou, ale po nekolika letech premysleni jsme udelali ten krok, vzali si svych pet svestek a leteli "domu". Nechci nic hrotit a nervovat se, ale zivot v Kanade mi chybi. Je tam nejaka veselejsi nalada. Snazim se i na zamracene tvaret usmivat a nenechat si kazit naladu inverzi, nedostatkem slunicka a narazkam lidi. Jsem rada, ze muzeme bydlet s mymi rodici a byt jim po ruce. To byla moje nejvetsi starost a tiha zivota za oceanem, byt prilis daleko od rodicu, kteri uz prece jenom radi vyuziji pomoc "mladych". Chybi mi kadadske skolstvi, styl uceni, ale nasla jsem vybornou malou skolu na malem meste a dojizdime. Chybi mi hodne veci, ale hodne radosti jsem navratem na Moravu opet ziskala. Neni nad nase mile Beskydy..... Zivot nam ukaze, jestli zustaneme nebo opet budeme balit. Samozrejme take vse visi na manzelove praci, ktera zatim je, i kdyz casove narocna. Po prestehovani konecne vnimam a rikam, ze mam domovy dva. Jeden narozenim a jeden ziskany po deseti letech zivota na zapade Kanady.