Jak se žije českým maminkám v Austrálii III

Co se týče výchovy děti, tak mnoho českých maminek by asi řeklo, že si tu děti dělají, co chtějí, protože na první pohled to tak mnohdy vypadá. Na veřejnosti dítě nikdo fyzicky netrestá a ani na něj nekřičí. Spíš se mu snaží domluvit nebo vysvětlit, proč se to či ono nemá dělat. I když se přesto dítě pořád vzteká nebo ječí, nadále se ho snaží uklidnit, ale pořád je to po dobrém. Vzpomínám si na svůj první šok z USA, kde jsem s vytřeštěnýma očima sledovala zlobící, kopající a vztekající se děti a jejich rodiče, jak jim klidným hlasem domlouvají. Tehdy mi přišlo, že by dětem nejlépe pomohlo, kdyby dostaly pár přes zadek. Dnes už to vidím jinak. Násilí budí zase jen násilí a děti se ještě více zatvrdí. Neříkám, že svým dětem nikdy přes zadek neplácnu, ale nedělám to často, protože se tím stejně nic nevyřeší, maximálně se v tu chvíli uleví mně, protože tím ventilují svoji frustraci. Hodně dělá také okolí. Lídě tu jsou vesměs pořád v dobře náladě (snad je to tím pěkným počasím?) a nějaké ječící dítě je nerozhodí, spíš se jen tak chápavě na maminku usmějí, jako že si tím taky prošli a vědí, jaké to je. On mnohdy pomůže i ten chápající pohled. Nechci nijak srovnávat Čechy s Austrálií, ani hodnotit, co je kde lepší a co horší, ale v Čechách jsem se mnohdy setkala s agresivním chováním okolí vůči dětem a bohužel hlavně vůči jejich matce, která děti v jejich očích nezvládá nebo snad naschvál nechává zlobit. Vůbec mi při návštěvách přijde, že jsme takový národ zamračených, věčně si stěžujících lidí, hlavně tedy ty starší generace, jako jsou naší rodiče a prarodiče. Ale nechci generalizovat ani se nikoho dotknout. Věřím, že ty maminky, které někdy žily nebo vychovávaly děti v zahraničí, se mnou budou souhlasit.

Konečně, všechno je to i o penězích. My nejsme nijak bohatí (a díky pravidelným návštěvám Evropy asi nikdy nebudeme), ale životní standard je tu poměrně vysoký, a protože je pro rodiny většina akcí zadarmo, děti mají stejné vyžití, ať už jejich rodiče pobírají sociální dávky nebo na peníze koukat nemusí. A takhle by to asi mělo být všude.

Samozřejmě že bydlení v Austrálii má i svá negativa.

Nejhorší je ta příšerná cesta do Čech, pokud chceme navštívit rodinu. 24 hodin letu je náročné i pro dospělého, nebudu tu popisovat, jaké to je cestovat sama s malými dětmi. Cesta dohromady trvá kolem 36 hodin, děti jsou časově rozhozené a těžko si zvykají na jiné časově pásmo, držet je tolik hodin v letadle na omezeném prostoru potichu a alespoň trochu hodné, aby neobtěžovaly okolí, to je skoro nemožné, ani nemluvě o příšerně únavě a vyčerpání z nedostatku spánku. Po každé takové cestě si říkám, že to bylo naposledy, že už na to nemám. Ale je to jako mít děti, člověk také musí zapomenout na bolest s tím spojenou, aby měl další. Letenky jsou samozřejmě drahé a hodně zasahují do rodinného rozpočtu.

Také izolace od mé rodiny je pro mě těžká, a nemyslím tím jen pomoc prarodičů. Obojí naše prarodiče žijí přes oceán, takže jejich pomoci s dětmi si užijeme hodně málo. Snažíme se je navštívit alespoň jednou ročně, ale i to je málo a mrzí mě to hlavně kvůli dětem, jim se pak vždycky ještě dlouho stýská a také těžko chápou, že už je zase tak dlouho neuvidí, protože ještě nemají plně vyvinutý pojem o čase a vzdálenosti.

Často si po návratu z Čech říkám, co jsem to udělala, odstěhovat se takhle daleko... Přestože moje děti vyrůstají jako Australané, pokládám za důležité, aby poznaly, jaké to je v Čechách, aby věděly o naší kultuře, aby si udržely češtinu (což je hodně náročné, zejména s jejich nástupem do školy), a aby se naučily být v Čechách rady, i když si občas stěžují, že je tam zima, často prší, není kam jít, v paneláku se nesmí dupat ani mluvit nahlas, a někteří lidé se na ne bezdůvodně mračí. Na každou návštěvu se ale strašně těší, je tam totiž spousta zábavy, jakou tady nemají, jako chodit do lesa na borůvky, na maliny a na houby, jezdit tramvají nebo lanovkou, mohou sáňkovat nebo lyžovat, a především užívat si dobrodružství s babičkou a dědou.

Jiný kraj, jiný mrav. Mne osobně chybí český humor a takové ty naše typické "hlášky" převzané z českých filmů. Český humor žádný cizinec nikdy nepochopí. Po dvanáctileté pauze občas nevím, kde jsem doma, říkám, že poletíme domů do Čech, pak zase letíme zpátky domů do Austrálie. Nevím, jestli bych ještě uměla žít v Čechách, asi bych si to musela vyzkoušet na delší dobu než jsou naše pobyty tam. První týden mám většinou kulturní šok v Čechách (hlavně teda co se týče služeb se máme ještě hodně co učit), po návratu mám další šok tady.

Pokud mluvím za sebe, tvrdím, že se mi v Austrálii žije víceméně dobře (všude je chleba o dvou kůrkách), a věřím, že stejně se vede i ostatním českým maminkám, které se sem odstěhovaly, ať už plánovaně nebo neplánovaně jako já. Ráda si přečtu (nejen) jejich názory, pokud článek budou číst.