Jaké je to být maminou v Austrálii 1.

Milé maminky, milí tatínkové,

Určitě se můj příběh nebude příliš lišit od jiných, ale možná jste právě v očekávání a stejně jako já před časem dychtíte po příbězích jiných nastávajících rodičů. Možná Vás také zajímá, zda je porod v Austrálii odlišný od těch v Čechách. To nemohu dost dobře posoudit, protože já rodila zatím pouze v Melbourne. Ale mohu popsat to, co jsem zažila tady a Vy mi potom můžete napsat, jaké odlišnosti vidíte Vy, které jste rodily na jiném světadílu. Pustila jsem se tedy pro Vás do psaní našeho příběhu, který jsem rozdělila do několika částí. Prozatím mám vypracovanou tu první, tedy čas, kdy jsme se na naše miminko teprve těšili, mohli ho hladit, ale ještě jsme si ho nemohli pochovat.

pro mě bylo jedno z nejkrásnějších období. S manželem jsme si říkali, že bychom rádi miminko dva roky od svatby a taky se nám to tak povedlo. Od samého počátku bylo vše bezproblémové, žádné těhotenské nevolnosti, žádné zdravotní problémy. Jen větší únava, která mě zaháněla do postele už kolem osmé hodiny. Spát jsem také vydržela až do devíti, pokud jsem právě nešla do práce. Pracovala jsem v té době jen na částečný úvazek, ale zato až do posledního týdne před porodem.

Osmý měsíc těhotenství - na Australina Open

Samozřejmě se projevovali i těhotenské příznaky, které odnášel nejvíce můj manžel, protože hra hormónů u mě občas zapříčinila změnu nálady. Teď si kupříkladu vybavím, jak rapidně se mi změnila nálada po jednom telefonu mé kamarádky, která mi popsala, jak těžké je období po porodu. Byla jsem pak sama sobě protivná, ale zkrátka to nešlo zastavit. Ty z Vás, které si těhotenstvím prošli, určitě ví, o čem mluvím.

Můj největší problém byl, abych v těhotenství příliš nepřibrala. Celý svůj dosavadní život jsem především sportem (ale i stravou) bojovala o lepší postavu a těhotenství pro mě bylo v tomto směru strašákem. Když jsem si jednou někde přečetla, že po porodu každé ženě nějaké to kilčo zůstane a není čas ani síla přebytečná kila shodit, můj strach ještě zesílil. Potom jsem se ale dozvěděla pořekadlo "spi za dva, jez za jednoho - ale častěji" řídila jsem se podle toho. Vyhýbala jsem se tučným jídlům, na sladké jsem naštěstí neměla vůbec chuť a úplně nejvíc jsem prahla po jahodách, které jsme kupovali po celé mé těhotenství po kilech. Ani pohybu jsem se nevyhýbala. Přestala jsem úplně s běháním, které miminkám prý nedělá moc dobře a přešla jsem do rychlé chůze. Téměř každý den jsem našlapala 2-3 km v nedalekém parku, takže jsem v konečné fázi před porodem měla pouhých 8,5 kg navíc.

Sedmý měsíc těhotenství - to jsme zrovna pořídili našemu broučkovi kočárek

Jak už jste určitě pochopili, během těhotenství jsem přečetla všechno, co se mi dostalo do ruky. Knížky, příručky, letáky, ale hlavně nejrůznější stránky na internetu. Nejvíce se mi mimochodem osvědčila stránka www.rodina.cz, kde jsem se také zaregistrovala, takže mi každý den přišla na počítač jedna rada. Jestli jste totiž bezradné doma v Čechách, potom v zahraničí prahnete po každé informaci ještě mnohem víc. Manžel je naopak spíše zastáncem přirozeného přístupu, takže mé výkřiky, že potřebujeme osmery dupačky, protože to píší v knížce, tlumil ryze racionálně. "Můžeme koupit dvoje a potom postupně nějaké dokupovat. Stejně přeci nevíme, jak bude miminko při narození veliké." Doporučuji tedy číst a informovat se, ale nebrat všechno naprosto doslova. Musím přiznat, že manžel měl ve většině případů pravdu.

Rady, které jsme se ale stoprocentně přidrželi, byla výzva, aby maminky vyrazili kolem 25. týdne na dovolenou, pokud je pochopitelně všechno v pořádku. Mají prý nejvíce energie, v té době odezní i nejrůznější nevolnosti a nebezpečí prvních týdnů je také pryč. Rozhodli jsme se tedy pro výlet do Queenslandu, tedy severovýchodně od Melbourne, kde se teploty na jaře - tedy v říjnu - pohybovali kolem 25-30 stupňů C. Z prvně plánované ryze odpočinkové dovolené na pláži a s leteckou dopravou nakonec byl výlet 5000 km dlouhý, autem a hlavně poznávací. Ani jeden z nás totiž nejsme typ lidí, kteří by byli schopni strávit týden na jedné pláži. Byl to ten nejúžasnější nápad, jaký jsme mohli vymyslet. Bylo právě po teroristickém útoku v New Yorku a já těmi dny prošla s tak nervovým otřesem, že jsem místo nabírání váhy, naopak hubla. Náš výlet byl tedy přesně to, co jsem potřebovala. S nohama na přední desce, se sklopenou sedačkou, litry vody a s příjemnými zastávkami na něco k zakousnutí jsme brouzdali australské silnice, minimálně každé dvě hodiny si udělali pauzu na některé z pláží či procházkou v buši nebo po městě. Prostě - ráj. Jak se nám pak nechtělo zpátky do Melbourne, kde bylo ještě deštivé jaro! (malé upozronění pro všechny partnery těhotných žen - chcete-li cestovat, nezapomeňte, že hladová žena v tomto stavu nevnímá vůbec nic z krásy okolí, jediná její myšlenka je JÍDLO!!!, mějte proto při sobě pro tento případ alespoň nějakou tu energetickou tyčinku na překlenutí té nejkritičtější doby!)

V době těhotenství pro nás nastal ještě jeden významný okamžik. Mluvím o ultrazvuku ve 20. týdnu, tedy o tom, kdy jsme se dozvěděli pohlaví našeho děťátka. Zprvu jsem nechtěla pohlaví znát, ale postupně jsme se přikláněli k tomu, že to chceme vědět a vybrat podle toho jmého, těšit se z toho, že víme, zda ve mě roste kluk nebo holčička a nenechávat to až na dobu, kdy budu natolik unavená, že si tu zprávu řádně neužiji. Pan doktor hledal pěkně dlouho než identifikoval, zda budeme kupovat autíčka nebo panenky. Dokonce se o našem děťátku vyjádřil, že je pěkně stydlivé a nechce se mu ukázat. Je to zvláštní pocit, když Vám má říci odpověď. Bylo nám skutečně jedno, jaká bude, ale přesto jsme byli napnutí. A když jsme se dozvěděli, že to bude KLUK, najednou to tu bylo. Náhle bylo naše miminko mnohem skutečnější.

Co se týká mého těhotenství, skutečně si nemohu na nic stěžovat. Dokonce i počasí jako by stálo při mě. V době, kdy jsem zjistila, že jsme v očekávání, jsem si řekla, že jedinou nevýhodou bude to, že porod přijde na konci léta. V Čechách by to asi až tolik nevadilo, ale v Melbourne je zcela normální, že v létě přijdou čtyřicetistupňová vedra a ta vydrží někdy i týden, poté se na chvíli ochladí a znovu udrží neuvěřitelné horko. Přesně toto jsem zažila před dvěma lety a s velkými požáry, nedýchatelnými nocemi a stupni nad čtyřicítkou si užíváme léta letos. Minulý rok ale jako by do Melbourne léto vůbec nedorazilo. Nebylo dne, kdy by alespoň minimálně nezapršelo, teplota se nevyhoupla výš než na 25 stupňů a všichni turisti, kteří se do Melbourne přijeli ohřát, chodili ve svetrech a myšlenky na koupání v oceánu se museli vzdát. Já byla ale přešťastná. S osmi kily navíc, bolavými zády, špatným spánkem ke konci těhotenství se mi chladnější léto opravdu hodilo. Nevím, jestli manžel tehdy neměl speciální dohodu s počasím, ale představte si, že den po narození našeho děťátka se udělalo krásně a my si tak užívali první procházky za slunečného a skutečně teplého počasí.

Nebudu zastírat, že v těhotenství přišly i slzavé chvilky. To, že se nemůžete podělit o radost z prvního potomka s rodinou osobně, že si nemůžete popovídat s kamarádkou o tom, co teď právě prožíváte, je někdy obtížné. Samozřejmě to vše jde prostřednictvím e-mailu - a skutečně Díky za něj!!!! - ale osobní popovídání, pochování miminka je ještě něco trošku jiného!!! A tak se můj manžel pár posledních týdnů před porodem rozhodl přemluvit mé rodiče, aby přiletěli, až bude jejich vnouče na světě. Můj tatínek je bohužel tak pracovně vázaný, že delší dovolená než jeden týden, nepřipadá v úvahu. A maminka - ta si zase nedovedla představit letět takovou dálku. Neumí ani slovo anglicky, nikdy neletěla dále než na evropské ostrovy a hlavně - nikdy necestovala sama! Přesto se nakonec nechala zvyklat a po velkých přípravách přistála na melbournském letišti!!! Ještě nikdy jsem nepotřebovala mámu tak, jako v době po porodu. To ale přeskakuji, protože před jejím příletem mě čekal Den D - tedy příchod našeho synka.