Jaké je to být maminou v Austrálii 2

Předem bych moc chtěla poděkovat všem, kteří mi napsali reakci na můj první díl a musím přiznat, že hlavně díky jejich povzbuzení jsem sedla přes všechny povinnost tak brzy a sepsala druhou část mého vyprávění. Zde je:

to slovíčko mi začalo nahánět strach asi tak měsíc před termínem, tedy v době, kdy už děťátko klepalo na "dveře". Na druhou stranu jsem se už v té době nemohla dočkat, až "to" budu mít za sebou. Přestože těhotenství u mě proběhlo naprosto bez problémů, poslední měsíc jsem hekala čím dál víc. Tu mě pobolívala záda, tu jsem otekla jako balón, spát se nedalo a unavená jsem už byla tak, jako bych nenosila 8 kilo živé váhy navíc, ale minimálně 20. Skutečně jsem se těšila na to, až "mě to chytne" a my pofrčíme do porodnice. Nevím, jak Vy, ale já si tuto cestu představovala jako velice hektickou (to ty filmy, v nichž manžel obvykle projíždí křižovatku na červenou a řítí se takovou rychlostí, že by mu nestačil ani závodník formule 1). Opak byl ale pravdou.

Ještě než ale začnu popisovat průběh porodu, zmíním se také o porodním kurzu, na který jsme se s Ríšou v rámci zodpovědnosti přihlásili a absolvovali ho ve 35. týdnu (v té době jsem si vzpomněla na mou kamarádku z Ameriky, která svého synka porodila už ve 34. týdnu) a hrozila se při pomyšlení, že bych na sál šla naprosto nepřipravená. No, upřímně, zase až tak nepřipravená jsem samozřejmě nebyla, ale informace, které jsme na kurzu dostaly nakonec byly celkem prospěšné. Ať už to, že jsme se dozvěděli, jaké prostředky v Royal Women´s Hospital, kde jsem měla rodit, nabízejí ke ztišení bolesti, co všechno je dobré mít sebou, jak se chovat po návratu z porodnice domů, spousta informací o kojení, ale HLAVNĚ - viděli jsme pokoj, ve kterém jsme měli rodit. A to na mě mělo hned dva účinky. První ten, že porodní pokoj byl opravdu moc hezký, především díky velkému oknu s výhledem na centrum Melbourne. Druhý byl už horší, protože ty přístroje, které obklopovaly postel mi připomněly, že to, co se tady se mnou odehraje, nebude v žádném případě nic příjemného. V zásadě mě ale překvapilo, že přeci jen nešlo o žádný porodní sál, ale normální pokoj s několika monitorovacími přístroji.

Ale teď už k týdnu, kdy jsme poprvé spatřili naše Zlatíčko. Byl to mimochodem 40. týden, takže do mého termínu zbývaly ještě 2 týdny. Při pravidelné kontrole jsme se však dozvěděli, že břicho je příliš malé, takže nás raději zkontrolují ultrazvukem. A to už byl začátek tance, který skončil porodem. Druhý den jsme totiž dorazili na ultrazvuk, tam nám paní doktorka řekla, že je v bříšku málo vody, takže porod může nastat každou chvílí, odeslala nás na vyšetření a výsledek? Zítra se prý dostavte v 8 hodin ráno - pokud ovšem do té doby nepřijedete se silnými kontrakcemi - a porod vám vyvoláme. Oba jsme se rozklepali, že už je to tady. Nutno podotknout, že můj manžel měl z porodu snad větší strach než já, takže jsme se povzbuzovali navzájem. Jisté výhody to však mělo. Naprosto v pohodě jsem si dobalila tašku, zajeli jsme si nakoupit, Ríša mi na doporučení, které jsme dostali na kurzu, natáčel až do pozdních hodin mé nejoblíbenější písničky a relaxační muziku na kazetu, abych měla porod co možná nejpřijemnější. Ráno jsme se v klidu vypravili, zavolali mým rodičům do Čech a zastavili se u tchána s tím, že jedeme rodit. Nálada byla víc než výborná a já si připadala jako že vyrážíme na nějaký příjemný výlet.

Celou dobu těhotenství o mě pečoval tým "midwifes". Netuším, jaká je jejich kvalifikace v překladu do češtiny, ale budu jim říkat porodní asistentky, z nichž několik bylo tu sobotu i u příjmu. Výhodou této skupiny (nevím, jak to chodí jinde, ale z doslechu vím, že samozřejmě i tady se můžete potkat s nepříjemnou sestrou či porodní asistentkou) bylo, že péče byla skutečně stoprocentní. Usměvavá a ve všem vstřícná midwife mě zavedla do porodního pokoje, kde mi měl doktor zavést gel, který vyvolává porod. Docela jsme se pak nasmáli (i když nám částečně mrazilo z pomyšlení, že tento doktor by se o mě měl postarat v širším rozsahu), když doktor netušil, jak se gel má aplikovat a porodní asistentka mu musela vše ukázat. Tím ale jeho úloha naštěstí skončila a já už byla po celou dobu v rukou jen té příjemné a vždy povzbuzující porodní asistentky Terezy. Ve chvílích, kdy jsme byli na pokoji sami, jsme se kochali výhledem na město, ale hlavně!!! řešili stále neuzavřenou debatu o jménu našeho děťátka. Ríša si přál mít Lleytona (možná si vzpomenete na současnou tenisovou jedničku Lleytona Hewita) a já se přikládněla spíše k Daníčkovi. Přestože jsme věděli už od ultrazvuku ve 20. týdnu, že budeme mít kloučka (a prošli od té doby snad všechna možná jména... vždyť jen na www.rodina.cz je asi 600 chlapeckých jmen), došli jsme až tady ke spásnému nápadu, že dáme našemu synkovi dvě jména, jak je to ostatně tady v Austrálii zvykem - Daniel Lleyton.

Po použití gelu mi bylo doporučeno, abych si šla lehnout na poporodní pokoj, že si tam mohu odpočinout, protože kontrakce mohou začít až za několik hodin. Nutno podotknout, že manžel byl celou dobu se mnou, takže jsme se bavili, četli si, procházeli se. Asi po čtyřech hodinách, právě v době, kdy si Ríša odskočil pro něco k obědu, jsem začala cítit velkou bolest v zádech a nepravidelné stahy. Velice mi v té době pomohlo, když jsem si klekla před postel a opřela se o ní. Tato poloha mi pomáhala stejně jako občasná sprcha, kterou jsem měla hned naproti pokoji. A musím říci, že doba mezi stahy se velice rychle zkracovala. Ovšem do doby, kdy jsme se měli vrátit zpět na porodní pokoj, tedy do chvíle, kdy měl gel skutečně zapůsobit, zbývaly ještě asi dvě hodiny. Rozhodli jsme se, že si tedy sjedeme dolů do nemocniční kavárny. Tam jsme zavolali z mobilu svým známým a trošku se občerstvili. V té době jsem ale už viděla dvojmo a nevydržela sedět ani stát a pořád se jen kroutila. Když jsme odcházeli, byly už kontrakce dosti pravidelné a já se děsila ani ne tak samotného porodu, ale čekání na něj v takových bolestech. Na porodním sále mě pak doktor uvítal slovy, že jestli ještě nejsem na porod připravená, dostane se mi další dávky gelu a v bolestech si pročkám celou noc. No, tak v té době mě skutečně omývali. Naštěstí jsem ale byla na porod už natolik otevřená, že se mi midwife postarala o plodovou vodu a porod v té chvíli skutečně začal.

Nevím, co je pravdy na pořekadlu, že jaký porod měla Vaše maminka, takový můžete očekávat i Vy sama. U nás v rodině se ale tohle pořekadlo doslova vyplnilo. Tedy prozatím. Moje sestra, která má dva kloučky rodila naprosto expres a o mě se to dá říci také. Jedinou závadou na takovém rychlém porodu je to, že nemáte mezi kontrakcemi čas odpočívat, takže vyčerpanost je naprosto totální. U mě ten pravý porod začal v pět hodin odpoledne a náš maličký byl na světě už ve čtvrt na deset.

Nezažila jsem porod v Čechách, takže nemohu porovnávat. Mohu jen napsat, že jsem v Melbourne zažila tu nejlepší péči, jaké se mi snad mohlo dostat. V žádném případě žádný klystýr, žádné holení, v Austrálii se preferuje porod co nejpřirozenější cestou a jakékoliv přání rodičky je v případě možností vyslyšeno. Ještě před porodem se mě Tereza zeptala, zda budu chtít děťátko hned na holou hruď, o což jsem si původně chtěla sama požádat. Samozřejmě jsem u sebe měla manžela, bez kterého bych si porod vůbec neuměla představit. A to hned ze dvou důvodů. První byl ten, že mi byl neuvěřitelnou oporou. Nejen psychickou, jak jsem si vždy představovala, když jsem přemýšlela o porodu. Dělal mi doslova, co mi na očích viděl. Protože jsem při porodu používala plyn, který prý děťátku naprosto neublíží, přikládal mi plyn k ústům přesně podle monitoru, jakmile se kontrakce přiblížila, v mezičase mi rychle utíral obličej, dával mi pít, zkoušel mi dávat uklidňující muziku do sluchátek (ty jsem ale po pár minutách zase odmítla), požádal za mě o něco, co by zmírnilo bolesti, protože plyn jsem po nějakém čase prostě nesnesla a udělo se mi z něho zle. Mimochodem, v té době jsem celá omámená a v neuvěřitelných bolestech měla na mysli jen jediné. Celý porod přerušit, trošku si odpočinout a pak můžeme klidně pokračovat. V zoufalství jsem tedy vykřikla, že musím začít něco dělat. V domnění, že mám pocit, že toho dělám málo, se všichni na pokoji rozesmáli. V té chvíli, tedy v největším zoufalství mi pak Ríša říkal, jak přesně dýchat, což byla mimochodem v mém stavu velká pomoc. Ale ještě k tomu druhému bodu, kvůli kterému jsem byla šťastná, že byl Ríša u porodu se mnou. Když totiž nadešel dlouho očekávaný okamžik a Daníček konečně vyklouzl na svět, Ríša nejenže přestřihl pupeční šňůru, ale HLAVNĚ - byl součástí zrození našeho synka a zcela určitě to byl pro nás jeden z nejšťastnějších okamžiků našeho života, který jsme prožili SPOLEČNĚ!!! Nevím, zda to dokáži slovy popsat, ale v okamžiku, kdy všechna bolest ustoupila a já cítila úlevu, se náhle odněkud vynořilo děťátko, které mi položili na hruď a posléze k prsu. To, co člověk v tu chvíli cítil, se opravdu nedá popsat. Objala jsem našeho Daníčka a cítila Ríšovo objetí. Na takové chvíle člověk skutečně nezapomíná a veškerá bolest porodu byla náhle tatam. Na porodním pokoji jsme mohli zůstat, jak jsme chtěli dlouho. Vychutnávali jsme si první okamžiky s Daníčkem, já se během očkování, vážení a dalších formalit najedla, došla se osprchovat (samozřejmě mi byl nabídnut odvoz, ale já se cítila opravdu dobře), z telefonu, který jsem měla za hlavou, jsme zavolali rodičům tu úžasnou novinku a později jsme všichni společně odkráčeli na pokoj.

Šťastná rodina - 2.3.2002

V australských nemocnicích je samozřejmostí, že máte děťátko po celou dobu u sebe. Nevýhodou je pochopitelně to, že jedno brečící děťátko probudí ostatní. Na pokojích jsme totiž byli po čtyřech, každá za závěsem, což sice zachovává určité soukromí, ale slyšet je pochopitelně vše. Tudíž, když Daník nebyl spokojený s přídělem mého mlíčka a zřejmě i velkou únavou, brečel a brečel a brečel. Byla jsem nakonec ráda, že si ho sestra na dvě hodinky vzala k sobě a já se mohla na chvilinku prospat. No, upřímně řečeno, budila jsem se každou půl hodinku a chodila našeho miláčka kontrolovat, jestli už spinká a pak se spokojená vrátila do postele.

Druhý den po porodu

V porodnici jsem na mé přání strávila pouhé tři dny (tedy počítáno i se dnem porodu) a Ríša je strávil od rána do noci s námi. I když byl čas vyplněný spoustou činností, kontrol, několika návštěvami a telefony, přesto jsme se nemohli dočkat chvíle, kdy si Daníčka přivezeme domů. No, a já už se po dvou nocích v nemocnicích také nemohla dočkat své vlastní postele. O tom, jak jsme vyrazili třetí den po porodu na procházku, o prvních dvou týdnech, které jsme strávili všichni společně a také o tom, jaké to bylo, když nás navštívila moje maminka, o tom všem zase příště.

Tatínek se svým synkem krátce po návratu domů

Daniel Lleyton Paveska - první okamžiky doma