Francouzská Polynésie - 2. část aneb o jednom splněném snu...

Prostudovali jsme skutečně mnohé. Víme, že ostrovy Moorea, Huahine, Tetiaroa, kde najdete soukromý atol Marlona Branda či samotné Tahiti jsou bezesporu krásná a zajímavá místa. Dle fotografií a průvodců se ale nic z toho nedá srovnat s ostrovem ležícím na vyhaslé sopce - Bora Bora. Bohužel jeho výjimečnost je znát i na ceně :o)

Jak jsem již předeslala v předchozím díle, 3. a 4. noc jsme strávili v - pro tuto oblast typické - chatce nad vodou. Protože jsme dostali úplně poslední v řadě, užili jsme si nejen dlouhých procházek po "molu", ale i úžasného výhledu na místní horu, moře a západ slunce. Zpočátku jsme se sice obávali toho, že budeme s tříletým dítětem nad poměrně hlubokou vodou, ale vše bylo celkem dobře zabezpečené. I tak jsme samozřejmě měli oči neustále na stopce, neboť náš Daník dokáže přelézt i celkem vysoké zábradlí. Velkou atrakcí tohoto vodního bungalovu byla skleněná podlaha, kterou bylo možné v noci osvítit a pozorovat proplouvající ryby. Protože z terasy vedly schody přímo do vody, největší Danielovou zábavou (tedy hned vedle skákání do moře) bylo podplouvání pod chatkou a mávání nahoru tomu, kdo v chatce zrovna zůstal.

Kromě plavání, jízdy na kánoi, nejrůznějších vodních sportů a výletů (ty čítaly nejrůznější potápění, parasailing, snorkling na otevřeném moři, nejrůznější pikniky, vyhlídkové lety helikoptérou, atd.), nabízel hotel zajímavou podívanou - krmení želv. Možná vás bude zajímat, že Francouzská Polynésie žije z turistického ruchu (ovšem jen celkem malé procento ostrovů je určeno turistům), z černých perel (jejichž zdejší prodej je skutečně masivní) a právě lovem želv. Hotel Le Meridien je proto takovou přírodní rezervací, kde se starají o místní želvy do jejich tří let. Do té doby totiž mají tak malý rozměr, že jsou snadnou kořistí žraloků. Privilégiem všech malých návštěvníků zdejšího hotelu je možnost jedno z želvích miminek pokřtít svým jménem, což jsme s Danielem využili a tak po sobě zanechal náš synek na ostrově památku v podobě malé želvičky Dani, na kterou vlastní svůj certifikát :o)

Přestože jsme si naordinovali maximální relaxaci, nejsme z lidí, kteří by byli schopni neustále ležet v lehátku. Jedno odpoledne jsme si proto vzali kánoi a vyrazili na jeden z opuštěných ostrůvků. Byla to celkem zvláštní zkušenost, neboť nikde nebylo ani živáčka a my se procházeli mezi neuvěřitelně velkým množstvím kokosových palem obalených zralými kokosy. Protože hrozilo, že nám jeden z nich může spadnout na hlavu (na zemi jich bylo požehnaně), vydali jsme se na obchůzku po pusté kamenité pláži plné korálů a zvláštních kamenů. Vybírali jsme ty nejkrásnější a ty potom dovezli do Austrálie, kde nám je bohužel na celnici sebrali (možná víte, že do Austrálie jsou přísná omezení na to, co dovážet a korály Vám pustí bohužel jen ty koupené).

Další výlet jsme si udělali na pevninu, kam každou půlhodinu odjížděla loď. Zaplatili jsme si transport do hlavního města, kde na nás čekalo velké zklamání. Představte si tu úplně nejmenší vesničku v Čechách, odmyslete si chodníky, přidejte spoustu prachu a jeden obchod se suvenýry a další s černými perlami. Tak asi tak nějak vypadá hlavní město ostrova Bora Bora - Vaitape. Odvoz zpět jsme měli zajištěn po dvou hodinách a my měli město prohlédnuté během 5 minut. Představa dalších 115 minut na neuvěřitelně prašném parkovišti byla příšerná. Nadávali jsme si za naší zvědavost, která nás stála 4 hodiny času a při představě, že jsme si v tu chvíli mohli užívat vodních radovánek jsme se modlili, aby se minibus, který nás sem dovezl, vrátil dřív než za dvě hodiny. Naštěstí byly naše prosby vyslyšeny a po hodině se vracel pro jiné návštěvníky. A tak jsme se po hodině cesty vrátili zpět do hotelu, šťastni, že jsme nepromrhali více času než bylo třeba. Pokud se tedy někdy na Bora Bora vydáte, nenechte se zlákat zvědavostí, jak vypadá místní hl. město a užívejte si nabídky vašeho resortu.

Jako na každého návštěvníka, i na nás čekal konec vodním radovánkám a pátého dne večer jsme se s Bora Bora rozloučili a odletěli přespat na hlavní ostrov Tahiti. O samotném Tahiti Vám toho skutečně příliš nepovím, neboť veškeré informace by byly jen vyčtené z průvodců. My viděli Tahiti jen v noci, ale už na kvalitě hotelu (opět Le Meridien) byl vidět určitý rozdíl.

S dalším náhrdelníkem mušliček, které se zde rozdávají na závěr pobytu jsme se ještě před rozedněním vydali na letiště, odkud jsme odletěli zpět do deštivého Melbourne. Sluníčko jsme si ale vezli sebou, společně s nezapomenutelnými zážitky z pravého ráje.