Přidat názor k článku Žijeme skromně. A co na to děti?

S timto clankem souhlasim. Ja vyrustala v panelaku, mela vse hmotne co jsem potrebovala, ale stale mi neco chybelo. Byli to rodice, neustale nekde pracovali a ja se toulala venku s partou jinych takovych deti. Ted bydlim s detmi na vesnici, ve starem domecku, ktery vlastnimi silami opravujem, deti maji takove hracky, ktere jim pomahaji premyslet - stavebnice, rozlozitelna a opet slozitelna auticka, hlavne ze dreva. Hracky z ciny neni treba porizovat, ponevadz vydrzi par dni, je to lagric.
To co je pro deti dulezite je matka a otec a jejich obejmuti. Projevovat detem lasku i kdyz se jim nevede je k nezaplaceni a v dnesni neuroticke dobe malo viditelnym prvkem. Obejmu sve dite, kdyz place a kdyz to potrebuje a necham ho i spadnout z prulezky, kdyz leze tam, na co jeste neni dost vyzrale. Okolo mne se deje pravy opak, matky se strachem o jednu bolistku dite ruzne drzi, okrikuji a svemu diteti jen predavaji svuj strach. Z ditete pak vyrusta bojacny clovek co si neveri.A obejmout ho - jen kdyz to potrebuje matka - coz samozrejme dite nechce, tak se brani.Pak z toho matka posoudi, ze dite obejmout nepotrebuje.
Spoustu lidi nechce videt realitu a skutecnost jaka je, delaji veci jen aby mohli utect pred svoji odpovednosti. Zivot je krasny a patri do nej i projevy emoci hned po nejakem cinu. Je treba umet se omluvit a jit dal, neni treba litovat a tyrat sam sebe. Zijeme ted, proto je treba myslet nad tim co je ted, ne co bude v budoucnu, ne co bylo vcera, ale to co je TED.