Přidat názor k článku Žijeme skromně. A co na to děti?

Měla jsem rodiče, kteří ctili zásady velmi podobné tobě. Moje vzpomínky na dětství jsou poněkud nepříjemné, vědomě jsem hodně věcí vytěsnila.
Bylo jim jedno, jak doslova trpím výsměch ve škole (nad to se povznes...), jak moc toužím po tom, hrát si s podobnýma hračkama jako kamarádky. Později jsem chtěla jít občas na diskotéku, mít vlastní rifle (po roce 89)... Vidět aspoň jednou moře, nebo se projet na sjezdovce. O výletech jsem si mohla nechat zdát, na to nebyl čas, pořád něco zrálo, bylo potřeba obdělat, zpracovat. V zimě opravit na baráku, nářadí, ušít šaty na léto... Volný čas s rodiči znamenal do zblbnutí trhat rybíz, okopávat petržel, vařit s matkou (dones, podej, hni sebou, umej...). Jinými slovy "makej a nemel".
Společné chvíle jsem v pubertě začala nenávidět, práci na zahradě nesnáším dodnes.
Odešla jsem v 18ti letech z domu. Mám dvě děti, klidně jim koupím sušenky i plastové autíčko. Bez výčitek nakoupím v supermarketu, než bych se cestou z práce táhla o půl hdoiny dýl do malýho krámku. Nenakupuju bez rozmyslu, hodně peču a spousu věcí dělám doma (knedlíky, buchty, chleba, jogurt...). Ale když jsem unavená, vybodnu se na to a koupím. Dětem koupím i toho zatracovanýho kostíka, je mi jedno, jestli si vyberou svůj týdenní mlsek v podobě čokolády, nebo právě kostíka. Věnuju se jim právě díky tomu, že mám dobře placenou práci a nemusím dřít. Můžu jim dopřát jednou za pár let i to moře, znají i dovolenou pod stanem u rybníka. Prostě mají šanci si zkusit od všeho trošku.
Pracuji na plný úvazek, ale nedělám přesčasy. Pokud to jde, tak o víkendu společně něco podnikáme, pokud se mi vyloženě nechce, klidně víkend prolenoším a děti se zabaví.