Přidat názor k článku Léčba sourozencem

Manžel byl kojený prý 6 týdnů, švagr téměř vůbec (prý maximálně 1-2 dny). Manžel má výbornou imunitu, málokdy je nemocný (a když už, tak zatímco já - kojená 9 měsíců - se s nemocí peru 2 týdny - teď před Vánocemi dokonce víc než 4, jemu stačil zatím vždy nanejvýš týden, aby se dal dohromady). Fakt je, že jeho švagr je nemocný častěji a má závažnou alergii. Že by manžela spasilo to šestitýdenní kojení?
Moje starší dítě bylo kojené 20 měsíců (odstavilo se dobrovolně), mladší 3 roky (odstaveno trošku nedobrovolně). Nemocné jsou každou chvíli (loni měli pauzu od srpna do října, ale v listopadu to zas rozjely a jedna viróza střídá druhou. Tak čekám, kdy se ten vliv kojení na imunitu projeví Pravda je, že jim naštěstí nebývá nic vážného - jen teplota, většinou tedy i horečka, rýma a kašel bez komplikací (ještě nikdy neměly zánět středního ucha, jen starší syn jednou zánět průdušek).
Jinak ale nestačím zírat, jak se na ten článek mohla rozproudit diskuse o kojení, když se týkal něčeho úplně jiného. Mám podobnou zkušenost jako autorka, rozdíl je jen v tom, že starší syn asi introvertem, který má trošku problém jednat s dětmi, už zůstane (naštěstí si to ale neuvědomuje a myslím, že mu nikdo neubližuje - je jen znát, že je v komunikaci s dětmi trochu míň obratný; do školky chodil vyloženě nerad, naštěstí se to zlomilo v jeho 6 letech (poslední rok chodil společně s o 3 roky mladším bráchou, a to i do třídy - máme věkově smíšenou školku; už těsně předtím ale o prázdninách začal na hřišti mít radost, když tam byly jiné děti - do té doby to bylo přesně naopak). A další rozdíl je, že mamánek byl odjakživa, tulení jsme učili spíš toho malého (a teď je z něj větší tuleň než starší brácha, i když je to taky věkem - ale trošku i tou mírnou sociální neobratností staršího - při tulení má sklony tahat za ucho nebo za nos, což nebývá někdy úplně příjemné)
Obdivuju odvahu autorky nechat mimčo se staším sourozencem o samotě - jak je můj starší syn zlatý a vždy byl na svůj věk docela rozumný, to bych tedy neriskovala. Naštěstí máme malý byt, takže jsem je měla vždy na očích oba Starší syn se k mladšímu vždy choval moc hezky, jen jsem pak byla zaskočená, když začal žárlit kolem 1 roku ten malý I teď se častěji pustí ten malý do velkého (je jim 4,5 a 7,5 roku), ten velký je klidnější a trpělivější. Když jim něco nejde, malý se hned vzteká, zatímco velký spíš zesmutní. Nedávno mě ale mrňous pěkně dostal - začal většího bouchat pěstmi do zad, protože ten mu omylem pobořil stavbu z kostek a nechtěl to navíc přiznat. Ihned jsem řekla jsem malému, že to dělat nesmí, a lehce ho pleskla přes zadek. Okamžitě mi na to opáčil: "Já jsem se ale právě chystal Mirečkovi omluvit!" Řekla jsem mu, ať to tedy udělá. Tak se omluvil, velký se hned omluvil taky a přiznal, že tu stavbu z kostek omylem pobořil. Měla jsem z toho, jak krásně nakonec konflikt vyřešili (byť s malou výchovnou dopomocí), v tu chvíli velkou radost