Léčba sourozencem

Nestalo se to ze dne na den. Jako miminko byla naše Terezka naprosto samostatná jednotka, odmítala jakékoliv chování a nošení, což mě na jednu stranu těšilo (neznám uspávání dítěte na rukách), ale i mrzelo, protože jsem si přece jen občas miminko pochovat chtěla. Každopádně se ale malá uklidnila vždycky rychleji, když jsme ji položili. Mazlili jsme se s ní samozřejmě normálně, jako všichni rodiče, ale ne pokaždé na to měla náladu.

Změna nastala kolem roku a půl, plíživě a nepozorovatelně. Najednou mě stále vyhledávala očima, udržovala se mnou kontakt, a to i v dětském kolektivu. Vždycky na mě musela vidět. Usínala stále sama, tak to praktikujeme dosud, ale už i přes den se ke mně přiběhla přitulit a já jsem byla tak šťastná. Vývoj naší Terezky však pokračoval i dále. Začala mít strach z dětí, pokud na ni někdo promluvil, stála jako solný sloup a čekala, co já na to. Děti si toho samozřejmě všimly a začaly toho náležitě využívat. Třeba na pískovišti jí okamžitě sebraly všechny hračky - nezůstala jí ani jedna. Pokud jsem zakročila a alespoň dva tři kousky jí vrátila zpátky, bylo jisté, že do minuty nebude mít zase nic. A do tohoto stavu jsme naplánovali další těhotenství. Maminky s více dětmi jistě ví, že druhé těhotenství se spíše než kolem tvorečka v bříšku točí kolem staršího sourozence, je to prostě tak, dítě je TADY, miminko zatím TAM. Začali jsme naši Terezku připravovat na příchod druhé holčičky. Zdálo se, že se těší. Občas jsem ji vzala na ultrazvuk, občas jsem ji nechala ať si sáhne, jak miminko kope.

Pak se dceřino chování rapidně změnilo k horšímu. Neustále mi visela na krku - je trapné mi to říct, ale občas pro mě byla doopravdy těžké závaží. Začala jsem mít nějaké problémy s placentou a lékařka mě strašila od 28. týdne vyvolávaným porodem, pokud by podmínky pro miminko v bříšku byly neúnosné. Děsila jsem se představou, že se mi narodí nedonošené kilové miminko a já s ním budu muset strávit několik dlouhých týdnů v nemocnici - Terezka by se asi zbláznila. Měla jsem nařízený klidový režim, protože v leže se placenta nejlépe prokrvuje. Jenže zkuste odpočívat s 2,5 letým cvrčkem. Najednou odmítala jít k babičce, kde odjakživa ráda trávila tolik času. Pokud jsem s ní zašla do mateřského centra, nemohla jsem z ní spustit oči. Pokud jsem to udělala, vždycky jsem pak hned uviděla chumel dětí na hromadě a bylo mi jasné, že to nejspodnější je moje Terezka. Děti jako by vycítily její úzkost, braly jí hračky, ale začaly i drobné šťouchance a strkance, které nakonec vyvrcholily tím, že jí prostě daly na budku. Takže jsem ji musela neustále hlídat. A to podotýkám, že naše dcera je nadprůměrně velká, v těch 2,5 letech měřila 104 cm! O hlavu menší děti jí ubližovaly a já jsem padala do mdlob při představě, jak ji budou ve školce šikanovat. Dopadlo to tak, že ať jsme přišly, kam jsme přišly, neustále jsem ji měla na klíně. Pokud jsem šla na kontrolu do poradny (musela jsem chodit každý týden), říkala jsem jí, že se hned po jejím probuzení vrátím, ať se nebojí. Ale ona řvala až to té doby, než jsem se vrátila. Takže místo odpočívání jsem lítala sem a tam, aby se to moje děcko netrápilo dlouho. Nezapomenu na to, jak jsem ji asi tři týdny před porodem nesla celou cestu do nemocnice, když měla zánět ucha, ve sněhu, dešti a větru. Ječela, škubala sebou, pokud na ni chtěl sáhnout někdo jiný. To už jsem dostala strach i o miminko, protože dcera váží 17 kg. Vyvrcholilo to tím, že odmítala jít ven třeba i s manželem. Jsem si jistá, že to nebylo tím, že bychom čekali druhé dítě, protože jsem jí věnovala maximální pozornost a nikdy v ničem nebyla ochuzená. Prostě k tomu chování časem dospěla - zjistila, že nejsme jedna, ale dvě - stala jsem se středobodem jejího světa.

Problém nastal, když jsem musela dva dny před termínem nastoupit do nemocnice, protože se mi hodně zvedl tlak. Manžel si nemohl vzít paragraf, tak hlídala babička. Byly jsme domluveny, že první den za mnou nepřijdou, raději. Ale druhý den se malá začala ptát, tak ji mamka s manželem přivezli. Celou návštěvu byla v pohodě, ale po uplynutí návštěvních hodin začal kravál a celá nemocnice věděla, že malá Vávrová se loučí s maminkou. Vyvrcholilo to tím, že se před nemocnicí pozvracela. To mě úplně dostalo, brečela jsem ve sprše a klepala na bříško, se slovy: "Dělej něco nebo se ti ta sestřička zblázní". Každopádně jsem v noci porodila - úžasně s maliníkem (jak jste možná četli). Byla jsem z toho vlasatého miminka tak nadšená, že jsem ani raději neuvažovala, co bude dál…….

Moc jsem si přála, aby Terezka s manželem byli ti první, co naši Michalku uvidí. Sice jsem měla obavy z další hysterické scény, ale nekonala se. Terka donesla Míšence dáreček a byla ze sestřičky nadšená. Půjčila jsem ji Terce v zavinovačce na klín - očička jí zářila pýchou a takovou zodpovědností, že se stará o miminko, až mě to dojalo. Chodila nás navštěvovat každý den a už vůbec neplakala. Když jsem jí zavolala k našim telefonem, že si pro nás s taťkou můžou přijet, zakřičela do telefonu - jupú, jupú…..

A pak nastal obrat o 180 stupňů. S péčí o Michalku mi pomáhala od počátku s nadšením. Nikdy sestřičce vědomě neublížila. Jen jednou škobrtla a přitlačila Michalce hlavu knížkou do gauče. Míša se uklidnila hned, protože se vlastně jenom lekla, ale Terku jsme museli málem křísit. Uklidňovala jsem ji, že se nic nestalo. Bylo u toho moje babička, která mi vyčetla, že ji snad ještě pochválím…. Odpověděla jsem, že proč ji mám stresovat, když to neudělala schválně, navíc se to může stát každému. Nikdy jsem se nebála mazlit se s Míšou, která je od prvního dne na rozdíl od Terezky "mamánek". Vše nám doma šlape. Michalka cítí, že ji Terezka zbožňuje, jejich láska je vzájemná. Nikdo si k malé nemůže dovolit tolik co starší dcerka. Jednou na mě volala: "Mami, pojď se podívat, co dělám s Michalkou". Jdu tam a vidím, jak ji zvedá za límeček od košilky asi 15 cm nad postýlku. Zastavilo se mi srdce, Michale padala hlava dozadu, ale řehtala se jak pominutá. Vysvětlila jsem Terezce, že Míša je ještě křehká a nedrží hlavičku, asi to pochopila, protože tak o měsíc později jsem slyšela z pokojíčku smích těch mých dvou koťat, tajně se jdu podívat, a co nevidím…. Terezka drží Míšu za dupačky a mává s ní po postýlce, ovšem hlavičku jí nezvedá…………

Pro Terezku bylo narození Mišky ta nejlepší věc. Díky němu se dokázala ode mě odpoutat. Jistě, je to i věkem, tím, že určité období má za sebou. Už se nebojí dětí. Na dětském koutku lítá, směje se a ječí, jako každé jiné dítě. Snad možná i více. Je z ní bezvadné čertidlo. Už se těší, až v září půjde mezi děti do školky. Já tak nějak tuším, že tuhle zkoušku zvládne. Nechci jí tam dávat každý den, chci si ještě užít, než tu svou milovanou holku úplně vypustím do světa.

A kdo má u nás doma přednost? Navzdory všem řečem, že je to miminko, u nás vyhrává ten, kdo, a teď řečeno s nadsázkou, ječí hlasitěji - někdy to bývám i já…….