Když vycházel Harry Potter, byly na jeho příběhy zvědavých tisíce dětí. A protože originál vyšel na jaře, ale oficiální překlad do češtiny měl být hotový až na podzim, byl na netu klub fanoušků, kteří knihu překládali, překlady spolu konzultovali, jestli je to lepší tak nebo onak. A byli to taky -náctiletí. Mne to tenkrát moc zaujalo a těm dětem jsem fandila, dělaly vlastně smysluplnou práci. Chtěly se dozvědět, jak to bylo dál a přitom makaly na znalostech angličtiny.
A co se týče knih: věcí, které nebudu mít (nejen já, i ty děti) teď a hned, je hodně. Je jedno, že se v článku jednalo o -náctiletého kluka, stejně tak tam mohla být dívka. Budou mít děti větší zájem o techniku, když budou mít doma poslední model PC, iPhonu, televize, budou mít zájem o zvířata, když každý rok dostanou na hraní nějaké mládě (pak ho vyhodíme, protože už dorostlo?)? Ne! I hoch z článku si klidně může přečíst jinou knihu a na tu požadovanou si počkat. Mně to přijde jako "co nebude hned, není". Jsou rodiče schopni na to všechno vydělat? je schopna na to společnost poskytnout zdroje, aby nejnovější knížka (a to všechno ostatní) bylo okamžitě v každé škole? Taky ne. Protože zdroje jsou prostě omezené. Mně to připadá jako "když to nebudu mít hned, nebudu číst". I toho už zmíněného Harryho Pottera četla spousta dětí až v době, kdy ho sehnala, a že to bylo dost stránek a ne zrovna lehkého textu!
Předchozí