Takže to znamená, že chlap si může dělat, co chce, respektive nemusí dělat vůbec nic a ženská i děti to mají v klidu sledovat a čekat, že ho to možná někdy přejde? Co z těch dětí vyroste, když budou mít vzor tatínka, který jen hnije u pc? To už je podle mě lepší, kdyby se s ním vídali o víkendech a to by se třeba aspoň od toho počítače odtrhl a věnoval se jim, ne? Něco podobného jsem zažila, synovi byly dva roky, když jsme od pc závisláka odešli (byly tam i jiné problémy), ale doteď si pamatuju, jak syn stál u tatínka, který "pařil" střílečku na pc, tahal ho za ruku, chtěl si s ním hrát a tatínek buď nereagoval nebo na něj zvýšil hlas, ať počká, že teď nemůže. V tu chvilku jsem věděla, že s něčím takovým žít nebudu ani já ani můj syn.
Názor pana psychologa nechápu a vcelku mě, jako ženu, uráží.
Předchozí