Přidat názor k článku Cvičení zahání depresi!

no, to je to - je mi už přes čtyřicet a nic, co by mi sedlo (nebo vyšší level - dokonce mě bavilo) jsem ještě nenašla vždyť já i na nějakém tom šlapacím trenažéru trenéra pomalu doháněla k šílenství, protože on na mne, ať šlapu dopředu a já zmatená, jak lesní včela na dálnici, protože já přece šlapala dopředu - ale ten přístroj "jel" dozadu (no, to bylo pod mé rozlišovací schopnosti, to tvrdil trenér). jako z pohybu mi nevadí chůze, klidně po Praze chodím pěšky místo MHD, ale na druhou stranu nějaké pěší bloumání odnikud nikam jenom proto, aby člověk šel - to mi přijde poněkud bezúčelné, jednou za čas se to dá, ale pravidelně to taky provozovat nemůžu, protože to ve mně zvyšuje vnitřní neklid, připadám si pak jak blbec (to se týká i právě těch trenažérů).

jako rozumově chápu, že pohyb je důležitý, ale přijde mi, že moje tělo s tím nesouhlasí, že si prostě nějak podivně vylučuje hormony nebo co. tam, kde jiní mluví o vyplavení ednorfinů a pocitu štěstí, tam já v lepším případě mám pocit, že chválabohu už je ta nuda za mnou, v horším se to ve mně mele a musím zadržovat slzy. přitom objektivně vzato se během cvičení nestalo nic, co by mě mělo uvrhat do smutku, jenom prostě při pravidelném cvičení na lekce už chodím takhle dosmutna "přednaladěná" (a tedy samozřejmě, jakmile to dojde až takhle daleko, tak zase na hodně dlouho končím a trvá mi, než se odhodlám k něčemu dalšímu).