"Bojím se, že zblbnu a ztloustnu, bojím se, že na mě přátelé zapomenou, bojím se, že mě v kšeftě někdo vyhodí ze sedla a že zůstanu sama v pustém bytě se řvoucím miminem. BOjim se smrti, komplikací a změn."
Tak třeba takhle bych to neviděla, i když připouštím, že i takové myšlenky někdo může mít.
Podle mého je hodně velký problém v něčem trochu jiném. Prostě ve třiceti, zvlášť když mám nějaké zajímavé a slušně placené místo, jsem zvyklá na nějaký standard, na určitou životní úroveň a styl života - a tohle je těžší opouštět ve třiceti než ve dvaceti. S dítětem už to nikdy nebude takové, ať si to zařídíte sebelíp.
Vytahané břicho spraví operace, dobří přátelé se na člověka nevykašlou, nezblbnout taky není zas až tak těžký, i hlídání se dá vyřešit - ale co se NEDÁ SROVNÁVAT je odpovědnost za to dítě, to, že když si bezdětná na čtrnáct dní vyjedu s partou někam na výlet, nic se neděje... ale když někde nechávám dítě nebo ho beru sebou, je to omezení jak pro mne, tak pro něj...
Předchozí