Přidat názor k článku Otcovské fejetony: Hledá se matka

Nevím, zdá se mi to všechno zvláštní. Nevím, jak "to chodí" u jiných párů; připouštím, že jsem prostě možná ze "staré" školy, ač je mi jednatřicet. Ale některé věci tak trochu nechápu.
Třeba u mně a mého muže (je o sedm let starší než já, takže když jsme se poznali, měl za sebou svá "léta užívání si") bylo naprosto samozřejmé, že když jsme spolu chodili (rok a půl po seznámení požádal o mou ruku a pak jsme se tři měsíce nato vzali), bavili jsme se o tom, jestli chceme děti, kolik dětí chceme, já jsem sledovala s potěšením, jak sympaticky se chová ke svým maličkým neteřím a představovala si, jak fajn bude jednou táta...
Možná že mladí lidé (a nejenom dnešní, možná že už i předchozí generace) jsou příliš orientovaní sami na sebe, svá potěšení, koníčky, kariéru, a zapomínají, že vztahy jsou holt zpravidla většinou o dětech, zakládání rodiny a celoživotním budování vztahů mezi jednotlivými členy rodiny. Možná že by svobodní lidé měli víc hledět do té vzdálenější budoucnosti, až budou chtít děti, a slaďovat své nároky na partnery i podle tohoto kritéria. Třeba pro mě bylo naprosto samozřejmé, že jsem kluka, se kterým jsem chodila, hodnotila z hledisek: jak se mi s ním bude dlouhodobě žít? bude se mnou komunikovat? bude dobrým tátou?
Je smutné, že plánování rodiny je tak nějak moc vzadu za ostatními zájmy. Smutné hlavně proto, že pak lidé zažívají velká zklamání, bolest u srdce, skepsi, zůstávají třeba už na potomky sami bez partnera a někdy i bez střechy nad hlavou...
Škoda.