Přidat názor k článku Otcovské fejetony: Hledá se matka

Děvčata, děvčata! Já jsem přece vůbec nechtěla Simonu až zas tak kritizovat. Ani já nevidím "jen a jen dítě"! Jak ráda s váma tady pokecám na netu! Jak třeba miluju brouzdat knihkupectvíma a jak se těším na každou další výplatu, abych si nějakou tu knížečku mohla nasyslit! (Většinou jsou to beztak dětský knížky, protože to já děsně můžu...)
Ale chtěla jsem říct spíš tak, že když se DAŘÍ V MATEŘSTVÍ, většina žen je celkem spokojená. Když se něco V MATEŘSTVÍ NEDAŘÍ (dítě má problémy s chováním, zdravotní, je dlouhodobě nešťastné, dlouhodobě trpí apod.), může se člověk utíkat kam chce, stejně se nakonec smutek, žal, trápení nebo i beznaděj jednou přihlásí a člověk trpí jako zvíře...
Musím připustit, že nemám život se synem snadnej. Ono já ho nemám snadnej ani sama se sebou... Dokážu si určitě představit, že PROVOZNĚ by mi život bez syna vyhovoval víc: nemusela bych se dnes a denně stresovat, jestli bude jíst, jestli bude poslouchat paní učitelku, jestli nebude poznámka v notýsku, jestli mu někdo něco neukradne, jestli se na něj nesesype několik děti a nezbančí ho...
Ale! Jsem asi děsnej sobec. Nedokážu si představit, že by nebyly ty dojemně prťavý tlapky, který mě pohladěj, když mi je třeba smutno, že by nebylo to andělsky milý zviřátko schoulený při spaní v postýlce, že by se ke mně to někdy tak něžňoučký stvoření nikdy nepřitulilo... Ne, rozhodně bych neměnila!
M.