Přidat názor k článku Otcovské fejetony: Hledá se matka

Ahoj Petro!
K té adoraci. Předpokládám, že tu míníš jakési "zbožštění" dítěte. Jestliže ano, tak chci podotknout, že já si pod tím představuji cosi jako nekritický obdiv vůči dítěti, jeho povýšení do stavu "svatosti", nebo něco podobného.
Myslím, že tomu u mne tak není. U svého syna vidím naprosto reálně a zřetelně jeho nedostatky, povahové i dané výchovou. Jasně si uvědomuji jeho nedokonalost, a dělá-li něco špatně, rozhodně to neschvaluji, ale naopak se snažím zjednat pro příště nápravu, ať už domluvou, výtkami či dokonce tresty.
Rovněž v obecné rovině je mi jasné, že děti dokáží své rodiče pěkně potrápit, a že výchova je jedním z nejnáročnějších, ale zároveň též nejzodpovědnějších úkolů běžného člověka.
Ale na druhé straně: k dobré výchově dítěte vychovateli nesmí chybět laskavost vůči dítěti, která vzniká, jak předpokládám, pouze láskou, citem. A cit - a to nejen mateřský či otcovský, ale i manželský - zahyne, jestliže není pěstován a opečováván. Neboť v každodenním životě dochází denně k menším či větším zklamáním, problémům, potížím, které cit ohrožují. Takže aby cit vydržel, je potřeba ve svém srdci uchovávat špetku jakési "dětské naivity", špetku víry v dobro toho druhého, špetku jakési naděje do budoucnosti, že vše se v dobré obrátí. Bez téhle až naivní víry by cit zahynul. Je to škoda, když to dopustíme v (reálně dobrém) manželství, a je to tragédie ve vztahu k dítěti. Když člověk vychovává dítě, musí na jednu stranu reálně vidět jeho meze, možnosti, chyby, ale na stranu druhou v rámci těch mezí musí doufat a věřit, že se dítě bude vyvíjet k lepšímu (a taky ho má pochopitelně k tomu vést, podaří-li se mu to).
Takže hurá, jdu si pěstovat svůj cit (potěšit očko pohledem na spícího andílka, který se úderem sedmé změní v kotel rošťačin a potíží...)
Nazdar!