Přidat názor k článku Otcovské fejetony: Hledá se matka

RA,
nač tolik pesimismu? Když jsem četla tvůj příspěvek, vzpomněla jsem si, že jsem ve stejné situaci jako ty měla úplně stejné pocity. Dcera je o 2 roky a něco starší než syn. Zpočátku to bylo pro mě opravdu krušné, také jsem si myslela, že to už nikdy nebude lepší, že napořád zůstanu jen otrokem dětí a domácnosti. Řekla bych, že ve věku dětí, jaký popisuješ (mladší kolem jednoho roku), to bylo nejhorší. Obě děti najednou nikdo nepohlídal, starší dcera byla divoká, děti byly často nemocné. Ale musím tě ujistit, že s tím, jak děti rostly, to bylo čím dál lepší. Není to tak, aspoň u nás ne, že by mladší brzdil starší v rozvoji, jak se obáváš, ale naopak: mladší se chce ve všem vyrovnat staršímu a zvládne věci, které v jeho věku starší, v té době jedináček, nedokázal. Věř tomu, je to tak. Mladší mají (i když náš kluk by to nikdy nepřiznal :-)) v tom starším veliký vzor. A starší zase vůči mladšímu pocit zodpovědnosti a potřebu ho ochraňovat - dcera svého bratříčka neustále zlobila (a zlobí dodnes), ale běda tomu, kdo by mu chtěl na písku nebo později na táboře zkřivit vlásek!
Zkrátka, chtěla jsem tě ujistit, že tvůj pesimismus není namístě, že stačí jen zatnout zuby a překonat tohle nelehké období, podle své zkušenosti odhaduji, že bude trvat maximálně jeden rok. Pak se to bude jen a jen lepšit, uvidíš.
J.