Přidat názor k článku Otcovské fejetony: Hledá se matka

Je fakt, že nad tím taky hodně přemýšlím. Syn je jediné dítě v celé rodině (bratranci od švagrové jsou od něj 17 a 13 let starší, moje sestra má 21 let a děti plánuje až kolem třicítky, takže budou zase o hodně mladší) a myslím si, že by sourozence mít měl. Děti má rád a je na ně hodný. Doma jsme se víceméně shodli na tom, že to budeme řešit, až mu budou tak tři roky. Jenže já jsem si tak nějak zvykla na to, jaký je syn a docela se bojím, že by další dítě mohlo být úplně jiné.
Syn je totiž z mého pohledu opravdu "ideální" dítě. Je sice hyperaktivní, takže nám ještě v jedenáct v noci skáče po hlavách, ale jinak s ním nejsou žádné problémy a nikdy nebyly. Nikdy neplakal, neměl žádné koliky, nemuseli jsme ho chovat nebo houpat. Zuby mu narostly, ani jsme o nich nevěděli. Není nijak výrazně vzteklý, nezlobí v obchodě, že něco chce, není k dětem úskočný nebo mstivý, i když je tedy v kolektivu výrazně dominantní a snaží se vždy prosadit svou - ale nenásilně a bez afektu, prostě jde a něco udělá nebo si něco vezme (nepere se, to ne). Je veselý, společenský, komunikativní, myslím, že na svůj věk docela šikovný.
Neumím si představit, že bych měla dítě plačtivé, úzkostné, přecitlivělé; samozřejmě, měla bych ho ráda, ale těžko bych k němu měla takový vztah jako k synovi, který je v podstatě prototypem dítěte, jaké je mi blízké a jaké mám ráda. Kdykoli přijdu někam ke známým, kde je ufňukané, stydlivé nebo věčně ječící dítě, jsem z toho dost nesvá a radši rychle vypadnu.
Spousta věcí se dá ovlivnit výchovou, ale úplně všechno ne... jsem sice flegmatik, ale opravdu si neumím představit, co bych si počala s dítětem, které má vlastnosti, jaké já osobně považuju za příšerné...