Přidat názor k článku Otcovské fejetony: Hledá se matka

Janino, jasně že bych ho milovala... ale těžko by to prostě bylo takové, jako se synem. Hodně je to dané tím, že v něm poznávám fůru svých vlastností; já jako dítě byla víc samotář, protože u nás doma to fungovalo jinak a vyrůstala jsem jen s dospělými, kteří rozhodně nebyli tak "trhlí" jako ti, co chodí k nám domů. Neměla jsem tolik zábavy. Kdybych měla, kdo ví. :o) Každopádně ve spoustě věcí je mi podobný. Snažila jsem se ho od začátku vychovávat tak, aby NEBYL zakřiknutý, bázlivý, jenže on není a nebyl, tak to jde snadno. Lámat charakter dětem mi připadá extrémně nechutné, nikdy bych to nedělala. Sama dobře vím, jak se o to neustále pokoušela moje matka se mnou a jak dlouho trvalo, než jsme se spolu začaly normálně bavit.

Pettino,
pro mne byly dokonalá antikoncepce děti jedné známé. Neskutečně ufňukané, rozmazlené, jak na ně někdo jen sáhl, už kvičely "mami, mami!" a dostávaly hysterák. Nutno podotknout, že ona je tak vychovávala. U nás na chalupě lítala za DVOULETÝM klukem, jakmile se jen přiblížil ke schodům z verandy na dvorek (je jich tam asi šest). Děti nic nesměly, všechno bylo nebezpečné, pořád měly mámu za zadkem. Syn po těch samých schodech lítal v roce a půl sám a nespadl NIKDY. :o)
Ale když si vzpomenu, jak jsem já jako dítě chtěla mít nějakého "kumpána", jak jsem ráda jezdila k pratetě, kde byly tři děti v mém věku a jak jsme se vyblbli... když se poprvé oženil strejda a vyženil o dva roky starší holku, nechtěla jsem nikdy, aby odcházeli z návštěvy a ječela jsem u dveří, ať Martina nechodí domů, a to samé manžel, měl sestru, dvě sestřenice a dva bratrance s malým věkovým rozdílem a dodnes vzpomíná, jaký míval úžasný prázdniny u babičky. O tohle prostě syna připravit nechci. Kolem nás je dost málo lidí s dětmi, nebo mají děti už velký. Jediná kamarádka se stejně starým klukem bydlí daleko a když tam občas jedeme, je Stáník nadšený a pořád mluví o tom, že tam bude Áda. Doteď chodí s takovou pružinou a říká mi, že ji měl Áda. A přitom si s ním Áda ani moc nehraje, on je takový zaražený a trochu morous - byl jako miminko dost nemocný a po operaci ucha mu zůstal ochrnutý lícní nerv, takže pořád jezdí po rehabilitacích a doktorech. Tady v Praze máme jednu kamarádku s holčičkou o tři měsíce mladší a když jsme za ní nedávno byli, byl taky úplně hotovej a hrozně se mu to líbilo...