Přidat názor k článku Otcovské fejetony: Hledá se matka

Ahoj holky!
Taky máme doma jedináčka (6,5 roku) - a vypadá to, že jím zůstane. A to ačkoliv manžel míval chuť na dvě a já kdysi dokonce na tři děti, aby si se užili, a ještě tak nejvýš s třemi roky odstupu mezi sebou.
Nicméně sama o sobě jsem poznala, že nejsem ten pravej typ ženy, kterou by bavilo "jen" běhat kolem domácích prací a plenek a kočárků. Což o to, byla bych možná ochotná se částečně obětovat, a díky tomu, že miluju hračky, dětský knížky a takovýhle věcičky, tak by nebyl problém to aspoň trochu skloubit dohromady. Jenže jsem taky zjistila, že nejsem taková ta "holka do nepohody", naopak že jsem děsná citlivka, taková skleníková květinka, že nic neunesu, že mě všechno extrémně moc trápí...
Ani nevíte, kolik slz jsem za ty poslední roky uronila, že je pro mě tak těžké vychovávat dítě! Tak moc bych si bývala přála mít byt plnej dětí, a všechny šťastné, a šťastnýho manžela, a sama šťastná...
Ale takovej je život. Už jsem se smířila, že syn bude sám. Jestli se s tím smíří on sám, to je otázka, ale bohužel - lépe to nedokážu. Teď je mnohem důležitější, abych si vypiplala to jedno živoucí dítko - a v budoucnu mohu jen doufat, že sourozence nahradí milující partner nebo aspoň dobrý přítel...

Co se týče úvah o tom, jestli by matka mohla milovat dítě, které by mělo vlastnosti, které ji samotnou odpuzují. Je to těžké. Ale záleží to na úhlu pohledu, a na samotné ženě. Je k tomu určitě potřeba HODNĚ duševních sil, které žena takovému dítěti musí obětovat.
Zřejmě je potřeba si uvědomit, že TO DÍTĚ ZA TO NEMŮŽE. Nemůže za to nikdo: povaha dítěte je vždycky směsicí genů několika, ne-li celé řady, svých předků, rodiči počínaje, přes prarodiče až k různým prastrýcům a jiným praprapra.
A z toho vycházeje je pro matku dobré řídit se pravidlem: na člověku nehledej jeho chyby, ale jeho přednosti. Skrze tyto přednosti pak je možné si dítě zamilovat a odpouštět mu i některé jeho nedostatky. Ve věcech, které se dají ovlivnit, je dobré NEZTRÁCET VÍRU v dobro svého dítěte. Nikdy to s ním nevzdávat, neházet flintu do žita, a neustále a znovu dokola mu pomáhat překonávat sám sebe a rozvíjet jeho lepší já.
Taky by neměl člověk být až moc náročný. Všichni jsou JEN LIDÉ, a všichni tedy máme spoustu svých "much". Co na tom, že je dítě plačtivé nebo přecitlivělé. Hlavně když nekrade a netýrá své kamarády.
Přiznám se, že když se syn narodil, vykreslila jsem si přesně do detailu jeho podobu: bude mít dobré srdce, nikomu neublíží, naopak - bude ochraňovat slabší a bude ostatním pomáhat a zastávat se jich. Bude kamarádský, statečný, bude své ženě jednou oporou, bude jí pomáhat v domácnosti, bude milovat své děti a vychovávat je k lásce a statečnosti...
A skutečnost: je bojácný, citlivý, nesmělý, neumí si najít kamaráda, a o statečnosti si můžu nechat jen zdát. Ano, už se dvakrát popral ve škole s nějakým chlapcem, který mu chtěl ubližovat (to jsem byla nadmutá jako pávice). Ale na druhou stranu když se na něj sesypaly čtyři holčiny a strašily ho a fackovaly, a pak dvě - jedna držela ruce a druhá škrtila - tak to s jeho psychikou tak otřáslo, že se teď bojí chodit do školy. A co s tím mám dělat? Změnit ho nemůžu. Nesnášet ho? A proč, když má spoustu jiných dobrých vlastností - a nakonec je to přece MŮJ SYN... A tak prostě několikrát denně ujišťujeme, že to bude ve škole dobrý, že si postupně zvykne, že si jednou najde kamarády a bude se mu tam líbit. Obíháme tř. učitelku, ředitele, pedagogicko-psychologickou poradnu a pomáháme, jak se dá. Do aktovky přibyl maskot - plyšáček, obálka s fotkami naší rodiny. Vytvářím miniaturní knížečku, kterou může do školy nosit "pro potěšení" (umí číst), jen řeším detaily - jestli tam budou vtipy, citáty nebo veršíky nebo od každýho trochu...
Prostě i dítě, které není přesně podle našich představ, je možné milovat. A věřím, že když rodiče milují své dítě takové, jaké je, že to je ten nejlepší vklad do života, který mu mohou dát...