Přidat názor k článku Když se nám spánek vyhýbá - rodiče na pokraji nervového zhroucení

Tak jsem si přečetla příspěvky o spaní dětí a hodně se mi ulevilo. Po všech těch řečech kolem mě, že nechávám dítě spát se mnou v posteli, hlavně od babičky (a proč teda tu postýlku má, když v ní nespí) a radách, ať ji nechávám vyřvat, že potom usne... (čehož nejsem schopna), jsem ráda, že spousta lidí nevidí na spaní v posteli s rodiči nic špatného. Já to cítím moc dobře, jsem se svojí dcerou v posteli moc ráda, a i když někdy přemýšlím, co bude, až bude starší, jestli se naučí spát sama, doufám přesto, že to nějak půjde samo a basta. Jen kdyby ty lidi kolem tolik neradili a nevyvolávali ve mě pocity viny, že to dělám špatně. Kdyby mě tak nechali řídit se mými vlastními instinkty! Musím přiznat, že je to těžký. Člověk chce udělat pro dítě to nejlepší a vyvarovat se chyb. A když potom čtu rady od odborníků, ale cítím to přesně opačně než oni, váhám, jestli jsou mé instinkty správné a jestli bych se teda neměla řídit tím, co říkají oni? Někdy si přeju žít mezi těmi přírodními národy, kterým nikdo neradí a kteří se prostě zcela svobodně řídí tím, co cítí. No jo, ale doba si holt žádá své. Hodně štěstí při usínání!