Přidat názor k článku Já tě pustím sednout

Na druhou stranu upřímně řečeno, těžko čekat od někoho, že bude půlhodiny cesty v dopravním prostředku v neustálém střehu, jestli někoho nepustit sednout. Já třeba jezdím do práce z konečné, takže si sednu vždycky - vytáhnu knihu a až na přestup si čtu, občas - když zaregistruju přibrždění vlaku, tak zvednu hlavu a pokud někoho sezení potřebného vidím, tak ho pustím. Ale taky občas tu hlavu taky nezvednu - když je to moc napínavé, (taky už se mi i stalo, že jsem přejela ;-) ... - pokud by mne někdo o místo řekl, tak bych ovšem samozřejmě vstala. Nebo jsem tuhle s kolegyní jeli s porady a řešily ještě jakýsi problém - zůstaly jsme stát na zadní plošině tramvaje, protože se nám tam dobře stálo proti sobě a diskutovalo ... No a o dvě zastávky dál jsem v zápalu problému nezaregistrovaly hned maminku a babičku s kočárkem - stačilo říci a plošinu jsem pochopitelně s omluvou vyklidily ...
A musím říci, že si v těhle situacích fakt nepřipadám nevychovaná - strávím denně v metru víc než hodinu a fakt mi mne nebavilo být furt ve střehu ... A myslím, že stejné právo (nebýt permanetně ve střehu) mají i ti mladší než já (já už jsem věková kategorie 40+ ;-)