Přidat názor k článku Uvztekané dítě

Tedy, můj syn byl taky nepředstavitelný vzteklík, a to občas nevíte, co dělat. Jednou udělal takovou scénu a v lednu chtěl asi ve dvou letech vlézt do třiceticentimetrové kaluže. Nedovolila jsem mu to, ale stále se tam vrhal, tak jsem ho vzala do náručí, a chtěla procházku ukončit a odvézt ho domů. Jít nemohl, naučil se totiž poolit nožky a vlekla bych ho jako pytel po zemi. Tak se se mnou rval, jakmile jsem ho postavila na zem, vždy opět pelášil ke kaluži. Celou dobu mezi brekem vyrážel "do kauže, do kauže" Byl vždy cvalík, tak jsem ho skoro nemohla unést, navíc v zimním oblečení, klouzalo to a on se stále snažil vymanit. Dorazil mě hlouček lidí, co postávali a pozorovali. Jedna paní přišla a zeptala se, jestli je to moje dítě, prý si lidé říkají, jestli jsem ho třeba neunesla, když se mnou tak nechce jít....Taky jsem ho plácla přes zadek, ale to bych ho musela asi zabít, když zuřil, tak nic nezabíralo. Po návratu domů jsem ho předala babičce a rozplakala se naprosto vyčerpaná...

Teď je mu patnáct, je velice samostatný, šikovný, dokáže si jít za svým, postarat se o sestru, zařídit co je potřeba...a ví co chce...A je taky moc milý, už se nevzteká...
Asi to chce vydržet, nic víc neuděláte...

Lituju Janiny děti, ani tak nejde o tu bolest z bití, ale hlavně ten strach a ponížení...Vyrostou z nich pokřivení lidé, kteří v momentě, kdy ji přeperou, už poslouchat nebudou...A v životě nebudou šťastní, jako Jana, protože šťastný člověk nemůže takto surově zacházet se svými dětmi.