To je zajímavý příběh. Já jsem kojila první dítě plně téměř do jedenácti měsíců. Prostě do té doby odmítala jiné jídlo. Pak začala trošku jíst a po prvních narozeninách se "rozjedla". Kojila jsem dál asi třikrát denně, ale i v noci vyžadovala mlíčko. Po čase jsem zjistila, že jsem opět těhotná, a začala jsem být taky čím dál tím unavenější. Doktorka i ostatní mě přesvědčovali, že by bylo dobré přestat. Tak jsem se rozhodla, že už nebudu kojit v noci. Myslím, že na to ještě zralá nebyla, a nebylo to jednoduché ani pro jednu z nás. Snažila jsem se s ní mazlit, zkoušela jsem láhev, ale tu nechtěla ani za nic. Tak se vždycky vybrečela a zase usnula. Třetí noc jsem byla úplně vyčerpaná a odstěhovala jsem se do jiného pokoje, abych se mohla vyspat. Celou noc byl klid. Nevzbudila se. Pak šel za mnou i manžel a několik nocí jsme spali odděleně. Anička se naučila spát celou noc a ráno ještě dostávala mlíčko. Konec nastal, až když jsme odjeli na tři dny pryč. Dostala jsem k narozeninám výlet do Londýna, a tak jsme Aničku dali k babičce - už u ní několikrát spala i předtím, a povedlo se. Vrátila jsem se bez mlíka a Anička si už ani neposteskla.
Ale ty noci byly hrozný, rozhodně nechci, aby se to takhle opakovalo s druhým dítětem. Teď spokojeně kojím ještě malé miminko a Anička kojí svoje panenky. Občas za mnou přijde a hraje si na miminko, dělá, jako že se přisaje a hrozně při tom mlaská.
Tak doufám, že její důvěra ke mně nijak neutrpěla, to by mi bylo hrozně líto.
Předchozí