Přidat názor k článku Jak jsem rodila v továrně na děti

Po přečtení tohoto článku jsem se ptala sama sebe i svého muže, zda nám neušlo, že v Praze je ještě jedno "Podolí"...
Mé první setkání s ÚPMD bylo dnes už před 6 lety, kdy jsem měla problémy s otěhotněním. Dostala jsem se tenkrát k paní doktorce Měchurové, která mne nějakou dobu léčila a odhalila a napravila nějaký ten problém. Po nějakém čase mne doporučila k doc.Mardešičovi a dr.Vobořilovi do Sanatoria Pronatal. Ti mi po docela krátké době oznámili báječnou zprávu... Opět jsem se ve 3měsíci vrátila k dr.Měchurové, která o mne skvěle pečovala. Bohužel v 5 měsíci těhotenství skončilo a musím říci, že v tomto nejhorším okamžiku mi byli podolští lékaři velikou oporou.
Opět jsem skončila v Pronatalu,kde jsem se už cítila jako doma a kde jsou všichni neskutečně profesionální a lidští. V srpnu 03 mi konečně oznámili radostnou zprávu... Opět jsem putovala do Podolí ke "své" paní doktorce, která se radovala s námi a hned mi nasadila "tvrdý režim", který jsem samozřejmě dodržovala do puntíku.
V pátém měsíci mne nechala 5 dní v nemocnici kvůli vysokému tlaku, který způsobilo rozčilení cestou do poradny. Nenechala si to ale vymluvit a já z poradny putovala na oddělení. Nikde nebylo místo a tak jsem skončila na tolik "proklínané P4". Všichni se tam o mne starali báječně - viděli, že mne hospitalizace dost rozhodila a tak kolem mne stále poletovali a uklidňovali mne. Dokonce mi půjčili i vlastní pantofle, než dorazí manžel. Byly jsme na pokoji 3 - 2 po amniocentéze (ta už byla také za mnou - na P2 - bez chyby!) a já. Sestřičky v čele s vrchní byli milé, starostlivé i vtipné, což mnohdy dost pomáhá.
Má paní doktorka ještě zavolala na oddělení, ať mi kontolně naberou krev na cukr - a bylo to tady - těhotenská cukrovka. Takže jsem se poprvé setkala s dr.Andělovou a později i inzulínem a "potkávaly" jsme se velice pravidelně až do porodu. Velice profesionální lékařka.
Vzhledem ke všem předchozím okolnostem mi dr. Měchurová oznámila, že mne v nemocnici "zavře" 10-14 dní před plánovaným porodem, což bylo 1.5.
A aby toho nebylo dost, tak mi řekla, že bohužel v té době bude pracovně mimo nemocnici, ale že se rozhodně nemusím ničeho bát. Nebylo mi z té zprávy nejlépe, protože za ta léta jsem si na ni zvykla a byla pro mne takovým jasným světýlkem a jistotou.
14.4. jsem šla na monitor a něco se doktorům nezdálo a tak mne hned uložili na P3 a stále sledovali. Vše bylo v pořádku, ale domů už jsem nemohla. 16.4 jsem pociťovala nějaké tlaky, ale všechna vyšetření byla opět v pořádku. 17.4. jsme se odpol. rozloučili s manželem, se kterým jsem ještě seděla venku na sluníčku, hned po jeho odchodu jsem šla za sestrou, ať mi raději znova natočí monitor. A pak už to šlo rychle. Ani mne nepustila na pokoj, posadili mne do křesla a vezli na porodní sál s tím, že zavolají manžela zpět a že mi s ním sbalí mé věci.
Po aplikaci Yal roztoku jsem už jen čekala, až se objeví můj muž. Byli jsme domluveni, že u vlastního porodu nebude, ale bude se mnou do posl. chvíle. Odvedli nás na "přípravný" pokoj a dali k ruce příjemnou sestřičku. Musela mi protrhnout blánu, aby odtekla voda, protože bolesti se už stupňovaly. Natočila opět monitor a najednou začaly komplikace - Honzík špatně dýchal... V ten moment bylo u mne snad celé "Podolí" (byla sobota večer) a rychle na sál. Honzík se narodil ve 20.04 a manžel ho viděl jako první, když ho vezli na kojenecké odd. Ještě se dozvěděl všechny podrobnosti a byl ujištěn, že vše bude OK. Já se probudila před půlnocí na JIPce a dozvěděla jsem se, kde malý je a že ráno za mnou dorazí lékař, aby mne informoval podrobně. Ráno opravdu přišel nejprve můj porodník, kterého jsem viděla večer před tím poprvé, informoval mne o porodu a Honzíkovi a hlavně mne uklidnil. za chvíli po něm přišel primář Straňák z novorozeneckého a řekl co a jak a že Honzíkovi udělají ještě nějaké vyšetření a že když vše bude v pořádku, tak mi ho po obědě přinesou ukázat. Slíbil a splnil - viděla jsem svého syna poprvé v 11.hod a byla nepopsatelně šťastná. Bylo mi řečeno, že teď už je to jen na mně - až budu schopná vstát a chodit, tak mne přeloží na P4 i s Honzíkem. Dělala jsem vše pro to, abych už byla s ním . A sestřičky náležitě pomáhaly - vodily mne do sprchy, aby se mi ulevilo, pomáhaly chodit..
V pondělí ráno mne konečně chtěli odvézt na pokoj a já chtěla raději jít. Malýho mi sestry hned ukázaly ( po císaři mají mimča 2-3 první noci u sester a přes den mohou být s matkou)a ptaly se, jestli ho chci přes den mít u sebe.
Všichni tam byli moc milí a já už jsem si 4 den po porodu nechala Honzíka v noci u sebe. Během celého pobytu na P4 se všichni starali o nás báječně. U Honzíka propukla druhý den na oddělení novorozenecká žloutenka a abychom nemuseli od sebe, tak mi přinesli na pokoj do postýlky přenosné "solárko", na kterém Honzík do našeho odjezdu ležel. Kojila jsem jak to šlo, protože byl z toho tepla a žloutenky malátný a nechtěl pít. Sestřičky u nás proseděly hodiny, aby malý něco vypil. Kdykoliv jsem je mohla požádat o pomoc a vždy s úsměvem pomohly. Bála jsem se, že nebude pít snad nikdy a ani o slzy nebyla u mne nouze - uklidňovali mne i doktoři, že to bude v pořádku(dnes je Honzíkovi 9 měsíců a nejraději by měl jen mlíčko od mámy). Snad nejvíce však budu vzpomínat na Barušku, mladinkou sestřičku, která měla na našeho vlasatého Honzíka báječný vliv a při její službě se vždy snažil o něco víc...
Na P4 jsem strávila 7 dní a cítila jsem se tam jako doma. Se spolubydlící jsme si báječně rozuměly (a rozumíme dodnes) a vše jsme braly s humorem - vždyť jsme u sebe měly to nejcenější na světě!
Ano ještě jedna vzpomínka - 3 poslední dny k nám přišla ještě jedna maminka a té se nezavděčil nikdo - svým příbuzným si stěžovala, že 4 dny po porodu jí sestry nepřebalí mimino a že to musí dělat sama, atd, atd... Tam by se asi nezavděčila žádná porodnice.. Mé vzpomínky na P4 - to je vrchní sestra, která rozdává svůj optimismus každému, kdo potřebuje, trpělivé a milé sestřičky a že se mě jedna, službu konající mladá doktorka 5 dní po porodu zeptala, zda cítím pohyby?, tak tomu se můžu jen smát.
Když se dnes díváme s manželem na našeho Honzíka, tak víme, že do našich srdcí navždy patří Sanatorium Pronatal v čele s doc.Mardešičem a jeho kolegy a Podolí s dr.Měchurovou, mnoha doktory a sestrami.

Děkujeme Vám!!

Jandovi

PS. Rozepsala jsem se, protože se mne negativní kritika Podolí opravdu dotýká.