Přidat názor k článku Pojďme s tím něco udělat!

Zkusím Ti popsat vlastní zkušenost. Když mi bylo osm let, chodila jsem do druhé třídy a po škole do družiny, než se naši vrátili z práce. A jedna „osvícená“ paní učitelka nám na pokračování četla knížku Sadako chce žít. Byl to příběh z Hirošimy na konci druhé světové války, o holčice, které byly čtyři roky, když na město dopadla atomová bomba. Holčička byla ozářena a po deseti letech na následky ozáření umírá. Je v nemocnici, kde je spousta stejně nemocných dětí, ty děti si mezi sebou pěstují takovou něději: říkají, že komu se podaří složit 1.000 papírových jeřábů, ten neumře. Sadako jich před smrtí stihla myslím 997… Nedokážu Ti ani říct, jak hodně mi tenhle příběh, který jak jsem dodnes přesvědčená, nebyl pro osmileté uši, na dlouhé roky ovlivnil život. Začala jsem se bát, že na nás atomová bomba spadne taky. Dítě nedokáže rozumově zpracovat reálnou situaci. Neustále mi nad hlavou lítala letadla, stíhačky, v noci jsem si zoufale zacpávala uši, nemohla spát, případně se budila hrůzou, že to už přišlo. Naši o tom myslím věděli, ale nedokázali mě toho zážitku zbavit. Trvalo možná dalších deset let, opravdu velmi dlouho, než jsem ten šok a strach svých osmi let úplně zpracovala. Kadence, s jakou servírují hrůzu světa naše média, musí být pro děti nestravitelná, pokud jsou jí vystaveni. Ukazuje svět jako opravdu jedno velké nebezpečí. Přitom pokud vím, není pro zdravý vývoj člověka nic důležitějšího a užitečnějšího, než když si z dětství odnese právě pocit bezpečí. Lada