Přidat názor k článku Jak jsem rodila v továrně na děti

Chtěl jsem jen podat inzerát na prodej nějakých věciček po našich dvojčatech, ale nedalo mi to a nějak jsem se začetl, protože i naše děti přišly na svět v ÚPMD Podolí (2003). To jen na vysvětlenou, proč přispívám do této jinak výhradně ženské diskuse. Určitě zde také nehodlám hovořit o pocitech a stavech rodiček, o přístupu personálu porodnice při vedení porodů, ani polemizovat o tom, který z možných způsobů fyziologicky probíhajících porodů je nejlepší. Spíš bych se chtěl zmínit o odborných a technických možnostech ÚPMD řešit situace, kde již nejde o pohodlí, ale o život. O případných drobných komplikacích typu nevrlé sestřičky (kdo z nás ale není v práci někdy nevrlý?) by tu možná mohla hovořit moje žena (i když i o tom dost pochybuji), ale podle mě je nejdůležitější výsledek, a tím jsou právě naše dvojčata. Kdyby manželka rodila někde jinde, velmi pravděpodobně bychom si z porodnice odnesli jen jedno. Druhé z dvojčat, holčičku, totiž brzy po předčasném porodu (císařský řez) postihly komplikace v podobě nekrotizující enterokolitidy. To je bakteriální onemocnění střev, postihující zejména nezralé novorozence s nízkou porodní hmotností. Statistika tohoto onemocnění je poměrně neveselá, což nám jako čerstvým rodičům naštěstí zůstalo utajeno po většinu pobytu naší dcery na novorozenecké JIP. Lékaři většinu času trošku mlžili, že se jedná o nějaký zánět, stav je prozatím stabilizovaný a že zkoušejí opět novou kombinaci antibiotik. V tu chvíli jsem je samozřejmě pokládal za bandu nedouků, kteří nejsou schopní ani pořádně stanovit diagnózu. Navíc s TAKOVÝM vybavením - kdo někdy navštívil JIP v Podolí, ví o čem mluvím (těm ostatním bych mohl - s trochou nadsázky, samozřejmě - množství přístrojů okolo jednoho inkubátoru, hlídajících každou funkci titěrného stvoření uvnitř, přirovnat k interiéru kosmické lodi, velitelského můstku jaderné ponorky nebo velínu chemické rafinérie). Až když už se prognóza zlepšila, byly mi podrobnosti o této nemoci opatrně sděleny (manželce jsem je ovšem prozradil až když jsme našeho už zdravého drobečka měli dávno doma). Možná jsem v tu chvíli malinko zezelenal a začal jsem (ač bezvěrec) děkovat Bohu a schopnostem (a možnostem) personálu JIP a celého neonatologického oddělení primáře MUDr. Straňáka. Tím chci říct dvě věci. Za prvé, že hranice mezi frustrací a euforií může někdy být zatraceně tenká. Za druhé, v porovnání s tím se nějaké drobné komplikace, počínaje málo vřelým přístupem personálu, přes málo komfortní prostředí a málo vybranou nemocniční stravou konče, zdají být opravdu málo podstatné. Tím se připojuji k příspěvku paní Dašuly, která si to jako jedna z mála uvědomuje. Asi také nepatří mezi ty, co hned berou do ruky mobil, aby jí někdo pofoukal její poraněné ego.