Přidat názor k článku Jak jsem rodila v továrně na děti

I ja jsem rodila v Podoli - tentokrate 20.8.2004 a ani ja nesdilim nadseni puvodni prispevovatelky z tamnich "sluzeb", ale nemohu si ani stezovat. Opomenu-li fakt, ze tato vyhlasena porodnice pochazi zrejme z obdobi prvni republiky (to je fajn) a prvorepublikove vypada i po x desitkach letech (a to uz jse horsi), (ostatne na tuto skutecnost jsem mela moznost si zvyknout jiz 6 tydnu pred samotnym porodem, po ktere jsem do porodnice, jako vetsina ambulantne dochazela), ale to je dojem az sekundarni. Prvotni jsou bezpchyby pocity, ktere jsem nabyla ze sluzeb jednotlivych "slozek" zamestnancu UPMD a ty se ruznily...Samotny porod byl naprosto v poradku, ale troufam si tvrdit, ze tomu tak asi bylo castecne i proto, ze u me zadne komplikace nenastaly....Od zacatku jsem si rekla, ze budu k porodu pristupovat pozitivne az spartansky a tak jak bylo zvykem u zen za byvaleho rezimu, nebudu si zbytecne stezovat a zbytecne pretezovat tamni personal, ktery v te dobe byl diky prilivu rodicek primo na roztrhani. Co jsem si predsevzala - jsem i splnila, takze jsem rodila bez pomoci jakychkoliv utesovacich prostredku a protoze sel porod skutecne hladce - i temer bez pomoci personalu. Teprve v momente, kdy jsem pocitila, ze se porod blizi do finale, pozadala jsem pritele, zda by mohl "nekoho" zavolat.... a i pres skutecnost, ze muj maly chlapecek mel 2x omotanou pupecni snuru kolem krku, vse probehlo hladce a bez nasledku.
Protoze ten den se deti rodily jako na bezicim pasu, nestihla jsem na sale ani vydechnout a uz jsem byla (i s pohostenim pro mne a meho mileho) transportovana na pokoj.
I tady byl inventar, (vyjma jedne maminky, ktera rodila den prede mnou) prvorepublikovy, ale v tu chvili uz byla moje euforie a pocity stesti natolik dominantni, ze i kdybych byla umistena na WC z doby kamenne, byla bych nebetycne stastna :)))
Porod jsem mela tedy zdarne za sebou a jeste jsem netusila, ze mym novym stredobodem na dalsich x tydnu se stane - kojeni!
Videt sebe i svoji kolegynku na pokoji, jak kazdych 5 minut opatrne odhalujeme bolave prsy ve snaze utisit nase detatka a povzbudit se vedomim, ze uz neco snad tece, pohledem nezasveceneho - nevim, jestli bych se spise smala, anebo brecela, kazdopadne nas cekaly nelehke chvile a vzdy jsme jiz cekaly, kdy bude mit sluzbu "ta nase" sestricka, (myslim, ze mela madarske jmeno), nebot ta byla az dojemne soucitna a neuveritelne vsem pomahala ve dne v noci a ona se pro nas stala svetlym bodem celeho pobytu (samozrejme vyjma nasich ratolesti).
Kdyz o celem ustavu a porodu dnes zpetne premyslim, v podstate mohu vytnknout pouze jedinou vec a sice sikany ze strany tamni svacinarky, ktera si zrejme kompenzovala svuj pocit menecennosti tim, ze nas pokazde nutila "vcas" odnaset ruzne hrnky, talire a pribory na misto, nebot - jak se nechala slyset - ona pracuje, zatimco my se tam jenom valime (asi nikdy nerodila nebo byla Indianka....)))
Pokud se ale jeste nekdy budu znovu rozhodovat, kde privedu na svet svoje detatko, asi to znovu vyhraje Podoli!
Porodum a porodnicim zdar!
Luisa